Zápisky z mrtvého domu. Dostoyevsky Fyodor
Читать онлайн книгу.
nýbrž vždycky: „Máme nyní tolik a tolik košil, naše kazajka je roztržena." Sledoval zrovna každý můj pohled a zdá se, že to pokládal za hlavní úkol svého života. Řemesla, čili jak trestanci říkají, rukomesla neměl nijakého, a zdá se, že jen ode mne si vydělal nějakou tu kopejku. Platil jsem mu, mnoho-li jsem mohl, tedy babkami, a přece byl vždy úplně spokojen. Nebyl s to, aby někomu neposluhoval, a myslím, že si zvolil mne hlavně proto, že se mnou bylo snáze se srovnati a že jsem platil poctivěji. Byl jedním z těch, kteří nikdy nemohli zbohatnouti a zlepšiti své postavení, kteří se dávali najímati k hlídání majdanů, stojíce celé noci v předsíni na mraze, dávajíce pozor na každý šelest na dvoře pro případ, kdyby přišel velitel pevnosti a dostávali za to po pěti kopějkách stříbra div ne za celou noc, a po případě, když prozívali a dali se překvapiti prohlídkou, přicházeli o všechno a odpovídali svými zády! Však jsem už o nich vypravoval. Charakteristickým pro ony lidi bylo, že pokořovali do nejvyšší míry svou osobnost vždycky, všude a div ne přede všemi, a při společných záležitostech hrávali ani ne druhé, nýbrž teprve třetí úlohy. Všechno to leželo už jaksi v jejich povaze.
Sušilov byl velice politování hodný člověk, naprosto pokorný a ponížený, skoro zastrašený, ač ho nikdo u nás nebil; byl už od přírody jaksi zastrašený. Bývalo mně ho vždy velice líto. Ba nemohl jsem na něho ani pohlédnouti bez lítosti. Ale proč mně ho bylo líto – sám bych nemohl odpovéděti. Rozmlouvati také jsem s ním nemohl; také neuměl rozprávěti. Bylo patrno, že mu to působí velikou obtíž a teprve tehda oživoval, když jsem mu, chtěje učiniti konec řeči, dal něco na práci, nebo jsem ho požádal, aby došel, aby doběhl někam. Byl jsem posléze přesvědčen, že mu tím působím radost. Nebyl ani vysoké, ani malé postavy, nebyl ani hezký ani šeredný, ani hloupý ani chytrý, ani mladý ani starý, trochu důlkovitý, trochu plavovlasý. Něco příliš určitého nebylo nikdy lze o něm říci. Leda jediné: jak se mně zdá a jak jsem se mohl dovtípiti, náležel k té skupině, jako Sirotkin, a náležel k ní jedině pro svou zastrašenost a pokornost. Trestanci se mu někdy posmívali a sice proto, že cestou, ubíraje se v zástupu trestanců na Sibiř, směnil se a sice směnil se za červenou košili a za rubl stříbra. Pro tuto nepatrnou cenu, za kterou se prodal, se mu trestanci právě smáli. „Směniti se" znamená zaměniti si s někým jméno a následovně i jeho osud. Jakkoli podivným se zdá něco takového, jest to přec jen holá pravda a za mých dob mezi trestanci, ubírajícími se na Sibiř, byl obyčej ten ještě v plné síle, byl posvěcen podáním a určitými, známými formálnostmi. Zprva jsem tomu nikterak nemohl uvěřiti, ale konečně mně nezbylo, než uvěřiti hotové události.
Děje se to následujícím způsobem. Na Sibiř táhne na příklad skupina trestanců. Jdou tu všelijací: i do káznice, i do dolů, i prostě tací, kteří se z přinucení usadí na Sibiři: všichni jdou společně. Někde cestou, dejme tomu v Permské gubernii, některý z deportovaných si přeje, směniti se s jiným. Na příklad nějaký Michajlov, odsouzený pro vraždu nebo pro jiný těžký zločin, má za nevýhodné, aby se dal zavříti na dlouhá léta do káznice. Dejme tomu, že je chlapík zchytralý, prohnaný, ví co a jak; nuže tento Michajlov si vyhlídne z téže skupiny někoho sprostnějšího, přihlouplejšího, pokornějšího, jemuž je vyměřen trest poměrně lehký, na příklad do dolů na málo let, nebo nucené usazení v Sibiři, anebo třebas také do káznice, ale s kratší lhůtou. Konečně vypátrá Sušilova. Sušilov pochází z panské čeledi a je poslán pouze za osadníka. Prošel už půldruhého tisíce verst, rozumí se, je bez kopějky peněz, protože Sušilov nikdy nemůže míti ani kopějky, jde celý vysílený, znavený, živě se pouze komisní stravou, a nemaje jediného sladšího sousta, třebas jen občas; jde v pouhém komisním obleku, přisluhuje všem za nepatrný peníz. Michajlov se dá se Sušilovem do řeči, seznámí se s ním, třeba i spřátelí, a konečně na některé stanici ho uctí vodkou. Posléze mu učiní návrh: nechce-li se sním směniti? Že prý on, Michajlov, tak a tak, je odsouzen vlastně ani ne do káznice, nýbrž do jakéhosi „zvláštního oddělení". Je to sice také káznice, ale zvláštní, tedy něco lepšího.
O „zvláštním oddělení", dokud ještě trvalo, nevěděli ani všichni úředníci, jako na příklad v Petrohradě. Byl to takový od jiných odloučený a zvláštní koutek v jednom Sibiřském koutě, a tak málo obydlený (za mne bylo v něm asi sedmdesát osob), že bylo těžko vypátrati jeho stopu. Setkával jsem se později s lidmi, kteří sloužili v Sibiři a znali ji, a kteří zvěděli o „zvláštním oddělení" ponejprv ode mne. Ve „Svodě zákonů" napsáno o něm všeho všudy šest řádek: „Zařizuje se při té a té káznici Zvláštní oddělení pro odsouzené za nejtěžší zločiny a sice na dobu, dokud nebude v Sibiři zřízena káznice s nejtěžšími pracemi." Ba ani trestanci z tohoto „Oddělení" nevěděli, na čem jsou; jsou-li v něm „na věky" nebo jen na čas? Lhůta se neurčovala; řečeno: do té doby, dokud nebude zřízena káznice s nejtěžšími pracemi a dost; tedy z káznice do káznice.
Není divu, že ani Sušilov ani kdo jiný v celé skupině neměl o tom ponětí, nevyjímaje ani samého Michajlova, jenž mohl míti jakýs takýs pojem o zvláštním oddělení leda z porovnání se svým neobyčejně těžkým zločinem, za který už sebral, běhaje ulicí, tři nebo čtyři tisíce ran. Dovtípil se tedy, že ho na pohodlné místo asi neposýlají. Sušilov však odsouzen, aby se stal z přinucení osadníkem; čeho si může ještě přáti? „Nechtěl bys se směniti se mnou?" navrhuje mu Michajlov. Sušilov je nachmelen; duše je prosťoučké, je pln vděčnosti k Michajlovu za jeho laskavost a proto se bojí něčeho mu odepříti. Mimo to slyšel od trestanců, že je možno se směniti, že i jiní si vyměňují jména, následovně že to není pranic neobyčejného a neslýchaného. Shodnou se.
Nesvědomitý Michajlov, těže z neobyčejné prostoty Sušilova, koupí si u něho jméno za červenou košili a za rubl stříbra, což mu doručí ihned před svědky. Druhého dne Sušilov vystřízliví, ale Michajlov ho opojí znova; a pak těžko bráti slovo zpět: přijatý rubl stříbra jest už propit a červená košile v krátce na to také. Nechceš býti Michajlovem, tedy vrať peníze. A kde má vzíti Sušilov celý rubl stříbra? Nevrátí-li však, ostatní trestanci ho přinutí, aby vrátil: na to se v artělích hledí přísně. A mimo to, když slíbil, ať dostojí slovu – i na tom bude artěl státi. Sic ho utýrají. Sbijou ho, snad dokonce zabijou; aspoň mu tím vyhrožují.
A opravdu, kdyby artěl dopustila třebas jen jednou nezdržení slova v podobné záležitosti, přestal by zvyk směny jmen. Bude-li možno se odříci daného slibu, a zrušiti uzavřený trh i tehdy, když peníze byly vyplaceny – kdož pak bude potom plniti převzatou povinnost? Slovem – to je záležitost společná, artělní a proto jsou trestanci v těchto věcech velice přísni. Sušilov vidí konečně, že není více možná se zříci a odhodlá se, že bude se vším souhlasiti. Věc se oznámí celé skupině; je-li třeba koho umlčeti dárky, učiní se, podobně, je-li třeba koho uctiti vodkou. Ostatním trestancům jest ovšem lhostejno, půjde-li Michajlov nebo Sušilov k čertu na rohy; a pak vodka je vypita, uhostili je, budou tedy mlčet.
Na nejbližší stanici se na příklad vyvolávají jména; přijde řada na Michajlova: „Michajlov!" Sušilov se ozve: „Já!" – „Sušilov!" Michajlov zvolá: „Já!" a jdou dále. Nikdo o tom více již nepromluví. V Tobolsku trestance třídí; Michajlova pošlou za osadníka do některé vsi a Sušilova za zvýšeného dozoru vedou do zvláštního oddělení. Dále není už nijaký protest možný; a mimo to jakým způsobem by se podaly důkazy? Kolik let by trvalo vyšetřování? Co by dostal za tento podvod? A kde jsou konečně svědkové? Zaprou, kdyby se i našli. Konec konců bude tedy, že Sušilov za rubl stříbra a za červenou košili přijde do „zvláštního oddělení".
Trestanci