Ještě Než Požehná . Блейк Пирс
Читать онлайн книгу.
„Kdyby tohle přišlo z úst jakéhokoliv jiného nováčka, řekl bych, že je trochu namyšlený,“ okomentoval to Bryers. „Ale ve vašem případě souhlasím. Mrhají vaším potenciálem. Ale proto jsem právě tady. Přišel jsem vás zachránit.“
Tázavě se na něj podívala.
„Jaký druh záchrany to je?“
„Další případ,“ řekl Bryers. „Tedy, chci říci, pokud chcete zůstat na svém současném případu a pokračovat ve studiu těch dokumentů, pochopím to. Ale myslím, že se objevilo něco, co se vašim zájmům blíží mnohem více.“
Mackenzie cítila, jak její tep zařazuje dvojku.
„Vy mě z toho můžete vysekat?“ zeptala se podezíravě.
„Jistě, že mohu. Na rozdíl od minula máte ode všech plnou podporu. McGrath mi volal zhruba před půl hodinou. Pořád sice není velký fanda toho, abyste rovnou naskočila do akce, ale trošku jsem ho zlámal.“
„Vážně?“ zeptala se v záplavě úlevy.
„Můžu vám ukázat historii hovorů na telefonu, jestli chcete. Chtěl vám zavolat osobně, ale já ho požádal, abych vám to mohl oznámit sám. Myslím, že už od včerejška věděl, že na tomhle nakonec skončíte, ale nejdříve se chtěl ujistit, že je to opravdu vážný případ.“
„A vy jste o tom také přesvědčen?“ zeptala se. Tentokrát už v jejím hlase bylo znát počínající vzrušení.
„Ano, všichni si to myslí. V jednom národním parku u Strasburgu ve Virginii se našlo tělo. Velice blízce připomíná jiné tělo, které jsme ve stejné oblasti našli zhruba před dvěma roky.“
„Myslíte si, že je tu spojení?“
Bryers mávnul rukou a pořádně si ukousnul ze svého sendviče.
„Povím vám o tom po cestě. Pojďme se na to pořádně najíst. Užijte si ticha, dokud můžete.“
Mackenzie přikývla a zakousla se do svého oběda, i když ji najednou všechen hlad opustil.
Byla vzrušená, ale zároveň i smutná. Někdo byl přece zavražděn.
Přesto to však znamenalo, že se její pracovní situace začne rapidně zlepšovat.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Quantico opustili okamžitě po obědě. Bryers řídil po dálnici směrem na jihozápad a Mackenzie měla díky stylu jeho jízdy chvílemi pocit, že byla vysvobozena z příšerně nudné práce jen proto, aby byla záhy vystavena smrtelnému nebezpečí.
„Tak, co mi o tom případu povíte?“ zeptala se po chvíli.
„Ve Strasburgu ve Virginii bylo objeveno tělo. Našlo se v národním parku a bylo ve stavu, který silně připomíná stav těla, jež bylo ve stejné oblasti objeveno před dvěma lety.“
„Myslíte si, že jsou spojená?“
„Musí být, pokud chcete můj názor. Stejná lokace, stejně brutální styl vraždy. Dokumenty jsou ve složce na zadním sedadle, jestli se chcete podívat.“
Mackenzie se otočila dozadu a spatřila složku, kterou Bryers obvykle bral s sebou, když očekával, že bude muset provádět na případu nějaké výzkumy. Mackenzie ze složky vyndala jeden z dokumentů, ale nepřestala přitom klást otázky.
„Kdy bylo tělo nalezeno?“ zeptala se.
„V neděli. Zatím nemáme vůbec nic, co by nás odkazovalo nějakým směrem. Tohle není plné stop jako posledně. Potřebujeme vás.“
„Proč mě?“ zeptala se.
Bryers se podíval do zpětného zrcátka a plynule předjel auto, které už tak jelo za hranicí maximální povolené rychlosti.
„Teď je z vás agent – a v tomhle jste zatraceně dobrá,“ odpověděl. „Lidé si o vás šuškají. Lidé, kteří o vaší existenci neměli v momentě, kdy jste se objevila v Quanticu, ani potuchy. Je sice vcelku zvláštní, že se novopečený agent dostane hned k případu, jako je tenhle, ale vy přece jenom nejste nějaký obyčejný agent, že?“
„Je to dobře, nebo špatně?“ zeptala se Mackenzie.
„Řekl bych, že to bude záviset na vašem výkonu,“ odpověděl.
Prozatím spokojena s odpověďmi, které dostala, začala se Mackenzie soustředit na papíry. Bryers se na ni tu a tam podíval – asi aby viděl její reakce, nebo aby se ujistil, kde se zrovna při četbě nachází. Zatímco ona se probírala jednotlivými detaily, on se po chvíli jal vyprávět příběh celého případu.
„Trvalo jenom pár hodin, než jsme nabyli totální jistoty, že jsou případy propojené. To tělo z před dvou roků bylo nalezeno zhruba o třicet mil jinde. Obrázky, které vidíte v téhle složce, jsou právě z něj.“
„Dva roky,“ řekla Mackeenzie podezíravě. Na fotkách viděla tělo, které bylo strašlivě zmrzačené. Některé byly tak hrozivé, že musela tu a tam odvrátit zrak. „Jak můžete tak snadno spojit dvě vraždy, které rozděluje tak douhý časový úsek?“
„Protože obě těla byla nalezena ve stejném národním parku a ve velmi podobně zubožené kondici. A vy si jistě vzpomenete, co si u FBI myslíme o náhodách, že?“
„Že neexistují?“
„Přesně.“
„Strasburg,“ řekla Mackenzie. „Vůbec nic o tom místě nevím. Malé město, že?“
„Ehm, spíše střední. Počet obyvatel se blíží šesti tisícům. Jedno z těch jižanských městeček, které ještě pořád nezapomněly na občanskou válku.“
„A někde poblíž je tam národní park?“
„Ano,“ odpověděl Bryers. „To pro mě byla novinka také. Navíc je docela velký. Jmenuje se Národní park Little Hill. Zhruba sedmdesát čtverečních mil a táhne se až k hranici s Kentucky. Je populární mezi rybáři, kempaři a pěšími turisty. Je tam prý spousta divokého lesa. Asi zhruba tak.“
„A jak byla ta těla nalezena?“ ptala se Mackenzie dál.
„To druhé našli kempaři v sobotu večer,“ odpověděl Bryers. „Ale to před dvěma lety, to byla pěkně hnusná podívaná. Tělo bylo nalezeno až několik týdnů po vraždě. Už se rozkládalo a zvířata si také vybrala svoje. To ostatně můžete vidět na těch fotkách.“
„Nějaký náznak důvodu, proč byli zavražděni?“
„Nic, čeho bychom si byli vědomi. Obě těla jsou ale ošklivě zmrzačená. U toho prvního byla hlava téměř oddělena, všech deset prstů useknutých, aniž by se někdy našly, a pravá noha od kolena dolů také zmizela. To novější bylo tak nějak rozeseto kolem. Levá noha se našla skoro dvě stě stop od zbytku těla. Chybí i pravá ruka, která zatím ani nebyla nalezena.“
Mackenzie si povzdechla. V takových chvílích se svět zdál jako opravdové peklo plné zla.
„To je brutální,“ řekla tiše.
Přikývnul.
„To