Cíl Zero. Джек Марс
Читать онлайн книгу.
věc,“ souhlasil stařík.
„A, no, pokud by se dělo něco podezřelého, samozřejmě tam zajděte.“
„Jistě, Reide.“
„Však víte, pokud byste je neviděl nebo tak, můžete zaklepat na dveře nebo zavolat na pevnou linku…“
Thompson se zachechtal. „Nedělej si starosti, je mi to jasný. Jsou to teenageři. Čas od času potřebují trochu prostoru. Užij si rande.“
Pod bdělým dohledem pana Thompsona a s Mayiným odhodláním prokázat svou zodpovědnost si Reid myslel, že se může trochu uvolnit, jelikož věděl, že jeho dcery budou v bezpečí. Jedna jeho část samozřejmě věděla, že to byl jen další příklad jeho pokusu zaměstnat svou mysl. Tak jako tak o tom bude celý večer přemýšlet.
Musel využít GPS mapu na telefonu, aby to místo našel. Ještě stále se v Alexandrii a jejím okolí tolik nevyznal, ale Maria ano – díky tomu, že Langley a velitelství CIA bylo od ní nedaleko. Přesto však zvolila místo, na kterém taky nikdy nebyla. Nejspíš to udělala proto, aby, jak se říká, měl každý stejné podmínky.
Na cestě na místo setkání minul dvě odbočky, ačkoliv mu hlas z navigace říkal, kterou cestou se dát a kdy. Přemýšlel nad tím divným zábleskem z minulosti, který se mu už dvakrát objevil – nejdřív, když se ho Maya zeptala, jestli o něm Kate věděla, a pak, když ucítil kolínskou, kterou jeho zesnulá žena měla ráda. Hlodalo mu to v podvědomí, takže i když se snažil věnovat pozornost instrukcím z navigace, nikdy mu to nevydrželo dlouho.
Důvod, proč to celé bylo tak bizarní, byl, že každá vzpomínka na Kate byla v jeho mysli dokonale živá. Na rozdíl od Kenta Steela ho ona nikdy neopustila; pamatoval si, jak ji poznal. Pamatoval si na každé jejich rande. Pamatoval si na dovolené a na jejich první dům. Pamatoval si na jejich svatbu a narození jejich dcer. Dokonce si pamatoval i jejich hádky – nebo si to alespoň myslel.
Představa toho, že mohl jakkoliv malou část Kate ztratit, jím otřásla. Ten paměťový supresor měl prokazatelně vedlejší účinky, jako byly příležitostné bolesti hlavy přivozené neústupnou vzpomínkou – byla to experimentální procedura a způsob, jakým mu ten čip odstranili, měl do chirurgického zákroku daleko.
Co když mi vzali víc než jen vzpomínky na agenta Zero?
Ta myšlenka se mu ani trochu nelíbila. Celé to působilo jako domino; před nějakou dobou uvažoval o tom, jestli nemohl ztratit i nějaké vzpomínky na své dcery. A ještě horší na tom bylo, že neměl nejmenší šanci dozvědět se pravdu, aniž by si nechal zcela vrátit paměť.
Bylo toho na něj moc a cítil, že se mu v hlavě začíná rodit nová bolest. Aby se ozptýlil, zapnul rádio a zesílil zvuk.
Když zajel na parkoviště za restaurací, slunce už zapadalo. Byla to restaurace typu gastropub a jmenovala se Sklepení. Měl pár minut zpoždění. Rychle vystoupil z auta a poklusem oběhl budovu k přednímu vchodu.
Pak ztuhl na místě.
Maria Johanssonová byla Američanka se švédskými předky a mimo CIA byla veřejnosti známá jako účetní z Baltimoru – ačkoliv Reid si myslel, že by dobře uspěla spíš jako modelka pro titulky časopisů nebo alespoň na plakáty. Byla jen o pár centimetrů nižší než on, který měřil sto osmdesát, a měla dlouhé, rovné blond vlasy, které jí ve vlnách spadaly přes ramena. Její oči měly barvu břidlice, ale její pohled byl nějakým způsobem intenzivní. Stála venku ve dvanácti stupních v jednoduchých šatech námořnické modré barvy s volným véčkovým výstřihem a bílým šálem přes ramena.
Zahlédla ho přicházet a rty se jí začaly roztahovat do úsměvu. „Čau. To už je let.“
„Já… páni,“ vyhrkl. „Myslím, ehm… vypadáš skvěle.“ Hlavou mu probleskla myšlenka, že Mariu nikdy předtím neviděl nalíčenou. Modré oční stíny jí ladily s šaty a její oči díky nim téměř zářily.
„Taky nevypadáš špatně,“ přikývla uznale nad jeho oděvem. „Nepůjdeme dovnitř?“
Díky, Mayo, pomyslel si. „Jo, jasně.“ Sáhl po klice, otevřel dveře a přidržel je pro ni. „Ještě předtím mám jednu otázku. Co je sakra ‚gastropub‘?“
Maria se zasmála. „Řekla bych, že něčemu takovému by se dalo říkat zapadlý bar, jen s lepším jídlem.“
„Jasně.“
Uvnitř bylo útulno, jen možná trochu málo prostoru. Zdi byly cihlové, bez omítky, a nad hlavou jim čněly dřevěné trámy. Ze stropu visely retro žárovky, které vydávaly teplé tlumené světlo a vytvářely tak příjemnou atmosféru.
Proč jsem nervózní? pomyslel si, když se posadili. Znal tuhle ženu. Společně zabránili mezinárodní teroristické organizaci v zavraždění stovek, možná tisíců lidí. Ale tohle bylo jiné; tohle nebyla operace nebo mise. Tohle bylo pro potěšení. A to stačilo k tomu, aby v tom byl rozdíl.
Poznej ji, zazněla mu v hlavě Mayina slova. Buď zajímavý.
„Takže, jak to jde v práci?“ zeptal se nakonec. V duchu si nad svým vlažným pokusem jen frustrovaně povzdechl.
Maria pozvedla jeden koutek. „Měl bys vědět, že o tom vážně mluvit nemůžu.“
„Jasně,“ řekl. „Jak jinak.“ Maria byla aktivní agentkou CIA. I kdyby byl on sám v akci, nemohla by s ním sdílet podrobnosti své operace, pokud by také nebyl její součástí.
„A co ty?“ zeptala se. „Jak to jde v nové práci?“
„Není to zlý,“ přiznal. „Jenom pomáhám, takže je to na poloviční úvazek, pár lekcí týdně. Nějaké známkování a tak. Ale není to bůhví jak zajímavé.“
„A holky? Jak se mají?“
„Ehm… zvládají to,“ řekl Reid. „Sara o tom, co se stalo, vůbec nemluví. A Maya, ta právě…“ Zarazil se, než stačil vyzradit příliš. Důvěřoval Marie, ale současně nechtěl přiznat, že Maya velmi přesně uhodla, co je Reid zač a do čeho je zapletený. Tváře mu zrůžověly a místo toho řekl: „Popichovala mě. Že jdu dnes na rande.“
„A ne snad?“ zeptala se Maria zčistajasna.
Reid cítil, jak mu tváře znovu zahořely. „Jo. Řekl bych, že jo.“
Znovu se usmála. Vypadalo to, že si jeho nesmělost užívá. V akci jako Kent Steele dokázal být sebevědomý, zdatný a rozvážný. Ale tady, ve skutečném světě, se cítil stejně neobratně, jak by se po dvou letech celibátu cítil kdokoliv jiný.
„A co ty?“ zeptala se. „Jak to zvládáš?“
„Jde to,“ řekl, „dobře.“ Jen co to vyslovil, zalitoval toho. Copak se snad od své dcery právě nenaučil, že upřímnost je nejlepší prostředek? „To byla lež,“ řekl hned. „Myslím, že to není úplně růžové. Snažím se zaměstnávat zbytečnými úkoly a hledám výmluvy, protože když se zastavím, byť jen na chvilku, a jsem sám se svými myšlenkami, vzpomenu si na jejich jména. Vidím jejich tváře, Mario. A nemůžu si pomoct, ale myslím si, že jsem neudělal dost, abych tomu zabránil.“
Věděla přesně, na co naráží – těch devět lidí, kteří zemřeli při výbuchu té jediné nálože, kterou Amun odpálil v Davosu. Maria se natáhla přes stůl