Cíl Zero. Джек Марс
Читать онлайн книгу.
je bodyguard.“ Pak ho k jeho překvapení objala kolem krku a málem mu shodila krabice s pizzou z ruky. „Vím, že mi nemůžeš říct všechno. Jen jsem chtěla znát alespoň částečnou pravdu.“
„Jasně, jasně,“ zamumlal. „Jenom riskuju mezinárodní bezpečnost, abych byl dobrým tátou. Teď běž probudit svou sestru, než ta pizza vychladne. A Mayo? Saře ani slovo.“
Vešel do kuchyně, vytáhl pár talířů a nějaké ubrousky a nalil tři sklenice limonády. O chvíli později se do kuchyně přišourala Sara a rukou si při tom protírala oči.
„Ahoj, tati,“ zahuhňala.
„Ahoj, zlato. Posaď se. Jak jsi na tom se spánkem? Spíš v noci dobře?“
„M-hm,“ zamručela neurčitě. Sara utrhla plátek pizzy, ukousla špičku a začala ji pomalu, nepřítomně žvýkat.
Měl o ni starost, ale snažil se to nedávat příliš najevo. Namísto toho sám odtrhl trojúhelník pizzy s párkem a paprikou. Už byl na půl cesty k jeho ústům, když mu ho Maya najednou vytrhla z ruky.
„Co si myslíš, že děláš?“ dožadovala se.
„…Jím? Nebo se snažím.“
„Ehm, ne. Máš rande, zapomněl jsi?“
„Cože? Ne, až zítra…,“ odmlčel se nejistě. „Ale ne, je to dnes večer, že?“ Málem se plácl dlaní do čela.
„To teda je,“ řekla Maya s plnou pusou.
„Navíc to není rande. Je to jen večeře s kamarádkou.“
Maya pokrčila rameny. „Jak chceš. Ale pokud se teď nepůjdeš nachystat, přijdeš na tuhle ‚večeři s kamarádkou‘ pozdě.“
Podíval se na hodinky. Měla pravdu; v pět se měl setkat s Mariou.
„No tak, běž, huš. Převleč se.“ Doslova ho vyhnala z kuchyně a on se vydal nahoru po schodech.
S tím vším, co se v poslední době dělo a spolu s faktem, že se snažil vyhýbat vlastním myšlenkám, málem zapomněl na svůj slib sejít se s Mariou. Během posledních čtyř týdnů se několikrát pokusili domluvit na schůzce, ale vždycky do toho buď jednomu nebo druhému něco vlezlo – ačkoliv, aby byl k sobě upřímný, většinou to byl on, kdo se musel omluvit. Mariu už to očividně už přestalo bavit a nejenže naplánovala jejich setkání, ale také vybrala místo na půl cesty z Alexandrie i z Baltimoru, kde žila. Jediné, co musel udělat, bylo slíbit, že přijde.
Chyběla mu. Chybělo mu být s ní. Nebyly jenom partneři v rámci agentury; měli společnou historii, ale Reid si většinu z ní nepamatoval. Ve skutečnosti znal sotva pár střípků. Jediné, co věděl, bylo, že když byla poblíž, měl zcela zřetelný pocit, že je ve společnosti někoho, kdo se o něj zajímal – přítel, někdo, komu mohl důvěřovat, možná dokonce víc než to.
Došel ke skříni a vytáhl z ní oděv, který se podle něj pro takovou příležitost hodil. Měl rád klasický styl, ačkoliv si byl vědom toho, že byl jeho šatník svým stylem minimálně o deset let starší než on sám. Oblékl si klasické kalhoty se svislými záhyby, kostkovanou košili a tvídové sako s koženými záplatami na loktech.
„Tohle sis vybral?“ zeptala se Maya a trochu ho tím vylekala. Opírala se o rám dveří do jeho ložnice a nenuceně ukusovala krustu pizzy.
„Co je na tom špatně?“
„Co je na tom špatně, je to, že vypadáš, jako bys právě přišel ze třídy. No tak.“ Vzala ho za paži, zavedla zpátky ke skříni a začala se mu přehrabovat v oblečení. „Proboha, tati, oblékáš se jako nějaký děda…“
„Co jsi říkala?“
„Nic, nic!“ zacvrlikala. „Ha, tady.“ Vytáhla černý sportovní kabát – jediný v jeho šatníku. „Obleč si tohle a něco šedého pod to. Nebo bílého. Tričko nebo polokošili. Zbav se těch taťkovských kalhot a najdi si rifle. Tmavé. A aby ti padly.“
Na rozkaz své dcery se převlékl, zatímco na něj čekala na chodbě. Hlavou mu proběhlo, že by si měl na takové bizarní výměny rolí zvykat. V jednu chvíli byl ochranářský otec a jen o moment později se sám podřizoval nárokům své prozíravé dcery.
„Hned je to lepší,“ řekla Maya, když se jí znovu ukázal. „Skoro to vypadá, jako bys byl připravený jít na rande.“
„Díky,“ řekl, „a není to rande.“
„To říkáš pořád. Ale jdeš na večeři a dát si drink se záhadnou ženou, o které tvrdíš, že je tvoje stará známá, i když jsi ji nikdy nezmínil a nikdy jsme se s ní nesetkaly…“
„Ale ona je stará známá –“
„A nutno dodat,“ přehlušila ho Maya, „že je přitažlivá. Viděly jsme ji vysedat z letadla Dullesu. Takže pokud jeden od druhého čekáte něco víc než jen ‚staří známí‘, pak je to rande.“
„Dobrý bože, o tomhle se teď fakt nebudeme bavit.“ Reid ucukl. V hlavě však začal trochu panikařit. Má pravdu. Tohle je rande. V poslední době svou mysl tolik zaměstnával, že se ani nepozastavil nad tím, co „večeře a drink“ skutečně znamenalo pro dvojici dospělých lidí. „Dobře,“ přiznal, „řekněme, že je to rande. Ehm… co mám dělat?“
„To se ptáš mě? Nejsem tak docela expert.“ Maya se křivě usmála. „Promluv si s ní. Víc ji poznej. A prosím tě, pro lásku boží, snaž se být zajímavý.“
Reid se uchechtl a zakroutil hlavou. „Slyším dobře? Já jsem nesmírně zajímavý. Kolik znáš lidí, kteří dokážou podat celou přednášku o Bulavinově povstání?“
„Jenom jednoho.“ Maya obrátila oči v sloup. „A prosím tě, nedávej jí přednášku o Bulavinově povstání.“
Reid se uchechtl a svou dceru objal.
„To zvládneš,“ ujistila ho.
„Ty taky,“ řekl. „Zavolám pana Thompsona, aby sem na chvilku zašel…“
„Ne, tati!“ Maya se vymanila z jeho objetí. „No tak. Je mi šestnáct. Dokážu na Saru pár hodin dohlédnout.“
„Mayo, moc dobře víš, jak důležité pro mě je, abyste vy dvě nebyly samotné –“
„Tati, páchne po motorovém oleji a jediné, o čem chce mluvit, jsou ‚staré dobré časy‘ u námořnictva,“ řekla podrážděně. „Nic se nestane. Budeme jít pizzu a dívat se na film. Než se vrátíš, Sara bude v posteli. Budeme v pohodě.“
„Stejně si myslím, že by měl pan Thompson přijít –“
„Může nás špehovat skrz okno, jako obvykle. Budeme v pořádku. Slibuju. Máme spolehlivý bezpečnostní systém, přídavné zámky na každých dveřích a moc dobře vím o té zbrani, kterou máš schovanou u vchodu –“
„Mayo!“ zvolal Reid. Jak se o tomhle dozvěděla? „Ať tě ani nenapadne na ni sahat, rozumíš?“
„Nedotknu se jí,“ řekla. „Jen konstatuju. Vím, že tam je. Prosím. Nech mě dokázat, že to zvládnu.“
Reidovi se myšlenka, že