Lovení. Блейк Пирс
Читать онлайн книгу.
na grilování se steakem a dvě brambory se už pekly v troubě. Jako dezert měla v lednici připravený kupovaný cheesecake.
Jídelní stůl pečlivě prostřela a umístila na něj vázu s květinami, které vybrala, když kupovala zeleninu. Láhev cenově přijatelného a chutného červeného vína už čekala na otevření.
Riley se podívala na hodinky. Přibližně touhle dobou by se měl Ryan vracet domů. Doufala, že nebude mít příliš velké zpoždění. Chtěla steaky začít připravovat až poté, co dorazí.
Už ji nenapadalo, co dalšího by měla ještě připravit. Celý den prala prádlo, uklízela jejich malý byt, nakupovala a připravovala jídlo – domácí práce, na které neměla příliš času, od té doby, co se na začátku léta s Ryanem společně sestěhovali. Oproti studiu jí to připadalo jako příjemná změna.
Přesto si nemohla pomoci a pomyslela si: Vypadá takhle život po svatbě?
Když dosáhne svého cíle a stane se agentkou FBI, bude opravdu trávit dny tím, že se bude snažit, aby bylo doma všechno perfektně nachystané, než přijde Ryan z práce? To se jí nezdálo moc pravděpodobné.
Právě teď si Riley tuhle budoucnost neuměla představit – nebo jakoukoli jinou konkrétní podobu budoucnosti.
Svalila se na gauč.
Zavřela oči a dolehla na ni obrovská únava.
Oba potřebujeme dovolenou, pomyslela si.
V nejbližší době to ale na žádnou dovolenou nevypadalo.
Zavíraly se jí oči únavou a skoro začínala podřimovat, když ji vytrhla z klidu vzpomínka…
Šílenec v kostýmu a s make-upem klauna jí svázal nohy a ruce.
U obličeje jí držel zrcadlo.
„Hotovo. Podívej!“ řekl.
Podívala se. Po celém obličeji měla rozetřený make-up a byla také nalíčená jako klaun.
Pak před ní držel jehlu. Věděla, že jestli jí vpraví obsah smrtící injekce do těla, zemře hrůzou…
Riley náhle otevřela oči a celá se třásla.
Jen před pár měsíci o fousek unikla smrti, když ji málem zabil nechvalně proslulý „zabiják klaun“. Traumatické vzpomínky z tohoto děsivého zážitku se jí pořád vracely.
Snažila se vzpomínku zahnat pryč, když v tu chvíli zaslechla kroky na schodišti v přízemní hale.
Ryan! Už je doma!
Vyskočila z gauče a ujistila se, že je trouba nastavená na nejvyšší teplotu. Následně zhasla světla a zapálila svíčky, které měla připravené na stole. Nakonec přispěchala ke dveřím a setkala se s Ryanem, který akorát vcházel dovnitř.
Padla mu kolem krku a políbila ho. On jí ale polibek neopětoval a cítila, jak se jeho tělo svěsilo vyčerpáním. Viděl komíhající se světlo svíček uvnitř bytu.
„Riley - co se to sakra děje?“ vyhrkl.
Riley byla v mžiku zklamaná.
Odpověděla: „Připravuju něco dobrého k večeři.“
Ryan vešel dovnitř, odložil si aktovku a zhroutil se na gauč.
„Neměla ses namáhat.“ řekl. „Měl jsem strašný den. A nemám moc hlad.“
Riley si vedle něj sedla a začala mu masírovat ramena.
Řekla mu: „Všechno je téměř nachystané. A nemáš hlad ani, když řeknu, že máme rib eye steak?“
„Rib eye?“ překvapeně odvětil Ryan. „Můžeme si to dovolit?“
Jeho otázka ji rozčílila, takže ji raději nechala bez odpovědi. Spravovala společné finance, takže měla za to, že ví moc dobře, co si mohou a nemohou dovolit.
Ryan očividně vycítil Rileyino zklamání.
„Rib eye steaky zní skvěle. Dej mi jen pár minut, abych si umyl ruce,“ dodal.
Ryan vstal a zamířil do koupelny. Riley přispěchala zpět do kuchyně, vyndala brambory z trouby, zatáhla steaky na pánvi a následně dopekla v troubě, aby byly oba středně propečené.
Když servírovala jídlo na stůl, Ryan byl už usazený u stolu. Oběma nalil sklenici vína.
„Děkuju,“ řekl Ryan s lehkým úsměvem. „Jsi hodná.“
Zakrojil do svého steaku a dodal: „Bohužel budu muset ještě dodělat nějakou práci z domu. Udělám to po jídle.“
Silně zklamaná Riley potlačila povzdech. Doufala, že společná večeře bude mít romantičtější zakončení.
Nějakou chvíli jedli v tichosti. Poté si Ryan začal stěžovat, jaký měl den.
„Tahle absolventská pozice – to je v podstatě otročina. Musíme dělat všechnu těžkou dřinu pro naše partnery – rešerše, sepisujeme dokumenty k případům, kontrolujeme, že bude všechno připravené do soudní síně. A trávíme tam víc času než společníci. Je to jako šikana zelenáčů, až na to, že to nikdy nekončí.“
„Zlepší se to,“ povzbudila ho Riley.
Přiměla se zasmát a dodala: „Sám budeš jednou taky partner. A budeš mít tým čerstvých absolventů, kteří si na tebe budou po příchodu domů stěžovat.“
Ryan se nezasmál a Riley mu to nemohla vyčítat. Jen co ten vtip vyslovila nahlas, už jí tak dobrý nepřišel.
Po zbytek večeře si Ryan stěžoval a Riley se nedokázala rozhodnout, jestli si přijde víc ublížená nebo vytočená. Mohl by přinejmenším ocenit úsilí, které musela vynaložit, aby bylo dnes večer vše dokonalé.
A docházelo mu vůbec, jak moc se jejich životy zanedlouho změní?
Když Ryan přestal na chvíli mluvit, Riley se zeptala: „Víš, zítra máme v budově FBI setkání, abychom oslavili ukončení stáže. Půjdeš tam se mnou, že jo?“
„Bohužel to nezvládnu, Riley. Tenhle týden budu muset pracovat všech sedm dní v týdnu.“
Riley skoro zalapala po dechu.
„Ale zítra je přeci neděle,“ řekla.
Ryan pokrčil rameny a odvětil: „No jo, jak jsem říkal – otročina.“
Riley pokračovala: „Vždyť to nebude trvat celý den. Pár lidí bude mít proslov – zástupce ředitele a vedoucí našeho výcviku budou chtít říct pár slov. Pak si dáme občerstvení a…“
Ryan ji přerušil: „Mrzí mě to, Riley.“
„Ale já hned zítra po tomhle setkání vyrážím do Quantica. Kufr si beru rovnou s sebou. Myslela jsem, že bys mě odvezl na nádraží.“
„Nemůžu,“ odpověděl Ryan trochu ostřejším hlasem. „Budeš se tam muset dostat jinak.“
Nějakou chvíli jedli v tichosti.
Riley se snažila pochopit, co se to děje. Proč ji zítra Ryan nemůže doprovodit? Zabralo by mu to jen pár hodin z celého dne. Najednou jí ale začalo docházet, co se děje.
Řekla mu: „Ty nechceš, abych odjela do Quantica, je to tak?“