KAPITOLA ČTVRTÁ

      Guy Dafoe rozhodně nebyl žádné ranní ptáče. V posledních pár dnech ale dřel, co mu síly stačily, aby se postaral o svůj vlastní dobytek. Bylotopro něj mnohem snazší než, když se staral o stáda ostatních. Ranní rutina se nyní skutečně vyplácela.

      Slunce vycházelo a on věděl, že ho dneska čeká krásný den. Miloval vůni pole a zvuk, který vydával dobytek.

      Léta pracoval na větších rančích a staral se o větší stáda. Ale tohle byl jeho vlastní pozemek a jeho vlastní zvířata. Svým zvířatům dopřával kvalitní potravu, nesnažil se je uměle vykrmit a nedopoval je hormony. Považoval to za zbytečné plýtvání zdroji a zvířata pak neměla kvalitní život. Cítil, že tak, jak to dělá nyní, je to správně.

      Veškeré své úspory investoval do této farmy, koupil pár kusů dobytka a začal hospodařit. Věděl, že je to riskantní počin, ale věřil, že v prodeji trávou krmeného hovězího je budoucnost. Tato oblast trhu byla na vzestupu.

      Roční telata byla shromážděná v ohradě kolem stodoly. Zavřel je do ohrady včera večer, aby zkontroloval, jestli jsou zdravá a správně se vyvíjí. Pozorovala ho a tiše bučela, jako by na něj čekala.

      Na své malé stádo černého anguského skotu byl pyšný a občas musel odolávat pokušení vytvořit si k nim vztah jako k domácím mazlíčkům. Byla to totiž zvířata chovaná na jídlo. Vytvořit si k nim citové pouto by nebyl příliš dobrý nápad.

      Dneska chtěl telata vyhnat na pastvinu podél cesty. Do teď se pásla na louce, na které toho už moc nezbývalo, a na pastvině dole u cesty rostla spousta travin a pícnin vhodných ke spasení.

      Hned jak otevřel vrata ohrady dokořán, všiml si něčeho divného na vzdáleném konci pastviny. Vypadalo to jako nějaký spletenec nebo změť umístěná kousek od cesty.

      Nahlas zabručel: „Ať je to, co je to, nebude to nic dobrého.“

      Proklouzl vraty, zase je za sebou zavřel a telata nechal na svém místě. Nechtěl dobytek nahnat na pastvinu, dokud nezjistí, co je to za divnou věc.

      Jak kráčel přes pole, byl ještě zmatenější. Zdálo se mu, že na plotě je pověšený obrovský balík ostnatého drátu. Vypadla snad někomu role drátu z nákladního auta a zůstalo to tu zavěšené?

      Ale jak se k tomu blížil, bylo vidět, že to není role nového drátu. Byl to spletenec starého drátu, který se točil ve všech směrech.

      To nedávalo smysl.

      Když došel k spletenci a pořádně se zadíval, zjistil, že něco uvnitř je.

      Naklonil se nad to, zaostřil pohled dovnitř a najednou mu přeběhl mráz po zádech.

      „Zatraceně!“ vykřikl a odskočil dozadu.

      Třeba se mu to jen zdálo. Přinutil se znovu se podívat.

      Bylo to tam – ženská tvář, bledá a poraněná, zkroucená v agónii.

      Popadl drát, aby ho z ní odmotal, ale vzápětí přestal.

      Je to zbytečné, došlo mu. Je mrtvá.

      Dovrávoral k sloupku plotu a opřel se o něj a začal se dávit.

      Seber se, řekl sám sobě.

      Musí ihned zavolat policii.

      Odpotácel se pryč a rozeběhl se k domu.