Stíny minulosti. Блейк Пирс
Читать онлайн книгу.
myslím, že bys taky měla přijít, Kathleen se na tebe ptala.“
„Hm, jsem poctěna,“ řekla ironicky Danielle.
„Podívej, stejně se dřív nebo později potkáme,“ řekla Chloe. „Tak to může být rovnou už teď, ať se pak nenaháníme po telefonu. A taky bych chtěla, aby ses přišla podívat na náš nový dům.“
„Nevím, jestli o víkendu nebudu mít rande,“ řekla Danielle.
„Jako opravdový rande nebo to bude jenom nějaký chlápek na jednu noc?“
„Opravdový rande. Myslím, že by se ti líbil.“ To byla kravina. Ve skutečnosti moc dobře věděla, že Martin by se Chloe vůbec nelíbil.
„Tak to se dá snadno zjistit. Vezmi ho sebou.“
„Ježiši, ty jsi otravná.“
„To znamená, že přijdeš?“ zeptala se Chloe.
„To znamená, že uvidím.“
„Dobře, to beru. A jak se jinak máš Danielle? Je všechno v pohodě?“
„Co já vím, asi ano. V práci to jde dobře, a právě se chystám asi tak na dvacátý rande s tím stejným chlapem.“
„No, tak to je opravdu vážné,“ vtipkovala Chloe.
„Měla bych už jít,“ řekla Danielle.
„Jasně. Pošlu ti v smsce adresu. Doufám, že na ten večírek dojdeš. Je to v sobotu ve tři odpoledne.“
„Nic neslibuju,“ řekla Danielle a napila se Guinnessu. „Zatím čau, Chloe.“
Zavěsila a ani nepočkala na to, až se Chloe také rozloučí. Netušila proč, ale celý ten rozhovor byl pro ni vyčerpávající.
Sousedský večírek, pomyslela si ironicky. Vím, že se moc nebavíme, ale člověk by si řekl, že by mě mohla znát trochu líp…
Když nad tím tak přemýšlela, vzpomněla si na jejich matku. Začala na ni myslet skoro pokaždé, když jí Chloe lezla na nervy. Jak na ni tak myslela, přejela si rukou po krku. Zjistila, že je holý a spěchala zpátky do ložnice. Šla ke šperkovnici na komodě a vytáhla stříbrný řetízek, který měla po matce – byla to asi jediná hmatatelná věc, kterou měla, a která kdysi patřila Gale Fine. Dala si ho kolem krku a schovala drobný přívěšek pod tričko.
Jak se studený přívěšek se dotýkal její kůže, tak přemýšlela, jak často asi Chloe na jejich mamku myslí. Také se snažila si vzpomenout, kdy se naposled bavily o tom, co se tehdy před těmi sedmnácti lety stalo. Věděla, že je to obě pořád trápí, ale nikdo se nerad bavil o přízracích z minulosti.
Měla už jen asi deset minut, než bylo potřeba vyrazit na schůzku s Martinem. Dopila zbytek piva. Řekla si, že už půjde rovnou a kdyžtak tam bude o něco dřív. Šla k předním dveřím a pak se zarazila.
Přímo pod dveřmi ležela obálka. Před chvilkou tam ještě nebyla, když se bavila s Chloe na telefonu.
Šla ke dveřím a rychle ji zvedla. Celá tato scéna jí připadala povědomá, jako z nějakého filmu. Nebylo to poprvé, co obdržela podobný vzkaz.
Na obálce nic nebylo. Žádné jméno, žádná adresa, prostě nic. Otevřela ji, nebyla ani zalepená. Uvnitř našla kousek tvrdého papíru o velikosti hrací karty.
Vytáhla vzkaz a přečetla si ho. A pak ještě jednou.
Dala ho zpátky do obálky a celé to odnesla ke stolu, který byl vzadu v obývacím pokoji. Tam obálku položila k dalším čtyřem podobným.
Na chvíli na ně zírala, měla strach a byla z toho zmatená.
Dlaně se jí potily a cítila, jak jí buší srdce.
Kdo mě sleduje? pomyslela si. A proč?
Rozhodla se udělat to stejné, co vždycky, když ji něco trápilo. Rozhodla se to ignorovat. Snažila se na ten vzkaz přestat myslet, i na to, co na něm bylo napsané a zamířila ke dveřím, aby vyrazila na schůzku s Martinem.
Když vycházela z budovy, tak jí myšlenka na ten vzkaz ale pořád probleskovala hlavou, jako svítící neonová cedule.
VÍM, CO SE DOOPRAVDY STALO.
Nedávalo to smysl, ale na druhou stranu, to zároveň svým způsobem smysl dávalo.
Podívala se dolů na svůj vlastní stín na chodníku a měla potřebu přidat do kroku. Věděla, že se nedá doopravdy jakémukoliv problém utéct a nechat ho za sebou, ale cítila se díky tomu o něco lépe.
VÍM, CO SE DOOPRAVDY STALO.
Nohy ji moc neposlouchaly, chtěly se otočit a běžet zpátky, aby přišla na kloub těm dopisům – a možná někomu zavolala. Třeba policii. Nebo možná dokonce Chloe.
Ale místo toho Danielle jen přidala do kroku.
Podařilo se jí na většinu své minulosti zapomenout.
Tak proč by to nemohla udělat i s těmi dopisy?
KAPITOLA TŘETÍ
„Takže, opravdu budeš chtít to kuře?“
Ve své podstatě to byla nevinná otázka, ale Chloe z ní byla pěkně otrávená. Kousla do spodního rtu, aby zarazila nevhodnou poznámku, kterou měla na jazyku.
Naproti ní seděla Sally Brennan, Stevenova matka, a na tváři měla falešný úsměv, vypadala jako postarší verze postavy z filmu Stepfordské paničky.
„Ano, mami,“ řekl Steven. „Je to jenom jídlo… jídlo, které stejně asi nebudu ani jíst, protože budu nervózní. A pokud si chce někdo stěžovat na jídlo na svatbě, tak může jít domů. A po cestě si koupit nějaký hambáč.“
Chloe stiskla pod stolem Stevenovu ruku. Evidentně si všiml, jak je podrážděná. Nestávalo se často, aby se Steven postavil své matce, ale když to udělal, připadal jí jako hrdina.
„No, to je teda přístup,“ řekla Sally.
„Má pravdu,“ řekla Wayne Brennan, Stevenův otec, z druhé strany stolu. Vedle něj byla prázdná sklenice od vína, dnes vypil už tři, a natahoval se pro láhev uprostřed stolu, aby si nalil další. „Upřímně, stejně je každýmu fuk, jaký bude jídlo na svatbě. Zajímá je hlavně chlast. A bude tam otevřený bar, takže…“
Tím rozhovor skončil, ale otrávený výraz na obličeji Sally jasně naznačoval, že si pořád myslí, že kuře není ta nejlepší volba.
Ale nebylo to nic nového. Nadávala a stěžovala si na téměř každé rozhodnutí, které Chloe se Stevenem ohledně svatby udělali. A vždycky přitom nezapomněla zmínit, kdo za celou svatbu bude platit.
Jak se ukázalo, Pinecrest se opět stal domovem nejen pro Chloe, ale také pro Stevenovi rodiče. Přistěhovali se sem před pěti lety, respektive ne přímo sem, ale hned vedle, do malého města, které se jmenovalo Elon. Krom práce, kterou tu Steven dostal, to byl jeden z důvodů, proč se Chloe a Steven rozhodli do Pinecrestu vrátit. Steven pracoval jako softwarový vývojář na zakázkách pro vládu a nabídli mu tady místo, které bylo příliš dobré, než by ho odmítl. A Chloe, ta teď pracovala jako internistka u FBI a dodělávala si zároveň magistra v trestním právu. Díky tomu, že FBI měla nedaleko v Bostonu své sídlo, tak vše to do sebe zapadalo.
Ale Chloe už teď začínala litovat, že bydlí tak blízko Stevenových rodičů. Wayne byl většinou ještě v pohodě. Ale Sally Brennan byla, slušně řečeno, namyšlená kráva, která se ráda pletla do záležitostí, které se jí netýkaly.
Brennanovi