Ve stínu lží. Блейк Пирс
Читать онлайн книгу.
něco, co mu nikdy nešlo.
„Chloe…“
„Fajn. Půl hodiny. Ale nejedu za tebou. Pokud mě chceš vidět, budeš muset přijet do D.C. Je tady teď blázinec a já si nemůžu dovolit –“
„To není problém. Kdy se ti to hodí?“
„V sobotu. Kolem poledne. Napíšu ti, kde se sejdeme na oběd.“
„To zní dobře. Moc děkuju, Chloe.“
„Není zač.“ Cítila, že by toho měla říct ještě víc, cokoliv, jen aby uvolnila to napětí. Nakonec se však zmohla jen na: „Měj se, Stevene.“
Ukončila hovor a schovala telefon do kapsy. Nebyla si jistá, jestli na jeho žádost přistoupila jen kvůli tomu, jak osaměle se teď cítila. Pomyslela na agenta Moultona a přemítala, kde asi teď se svou novou kamarádkou je. A co víc, přemýšlela, proč jí na tom pořád tak záleží a nemůže se těch myšlenek zbavit.
Došla k autu a vyrazila domů. Připozdívalo se a ulice Washingtonu, D.C. začínaly pomalu tmavnout. Bylo to pozoruhodné město. Navzdory dopravním zácpám a zvláštní kombinaci historie s obchodem, bylo svým způsobem krásné. Při tom pomyšlení se jí zmocnila melancholie – mířila domů do svého nového prázdného bytu na místě, které se jí podařilo najít jen se štěstím, a které ji teď vábilo zpět jako nějaký opuštěný ostrov.
Když ji následujícího rána probudil telefon, vytrhl ji z nějakého snu. Na pokraji probuzení se ho ještě snažila uchopit, aby jí úplně neunikl, a říkala si, jestli to má vůbec smysl. Jediné sny, které se jí poslední dobou zdávaly, zahrnovaly jejího otce, který byl obvykle sám a zavřený ve vězení.
Pomyslela si, že má pocit, jako by ho dokonce slyšela, jak si brouká nějakou starou písničku od Johnnyho Cashe, které si kdysi často zpíval, když byla Chloe ještě malá. Písnička „A Boy Named Sue,“ pomyslela si. Nebo možná ne. Všechny měly skoro stejný začátek.
Každopádně to bylo „A Boy Named Sue“, co jí hrálo v hlavě, když zašátrala po telefonu na nočním stolku. Když ho vytrhla z nabíječky, na displeji zahlédla čas: bylo 6:05 – dvacet pět minut před tím, než jí měl zazvonit budík.
„Agentka Fineová,“ ohlásila se.
„Agentko Fineová, tady asistent ředitele Garcia. Potřebuji, abyste se ihned dostavila do mé kanceláře. Nejlépe do hodiny. Máme případ, na který chci vás a agentku Rhodesovou dnes ráno nasadit.“
„Ano, pane,“ řekla a posadila se. „Pokusím se dorazit co nejdřív.“
V tu chvíli jí pranic nesešlo na tom, že bude zase trávit celý den s Rhodesovou. Jediné, co ji zajímalo, byl fakt, že zatím se jí v případech dařilo a byla odhodlaná se ještě zlepšit.
ŠESTÁ KAPITOLA
Chloe dorazila do kanceláře asistenta ředitele Garcii o tři minuty později. Seděl u malého konferenčního stolku vzadu v místnosti a prohlížel si několik papírů. Všimla si, že na stolku naproti sobě stály dva šálky horké černé kávy.
„Dobré ráno, agentko Fineová,“ pozdravil ji, když vešla. „Mluvila jste už s agentkou Rhodesovou?“
„Viděla jsem ji parkovat, když jsem nastupovala do výtahu.“
Garcia se nad tím očividně na chvíli pozastavil. Nejspíš se zamyslel nad tím, proč Chloe na Rhodesovou s tím výtahem jednoduše nepočkala, když ji viděla přicházet. Přemýšlela, kolik mu toho o jejich malých neshodách Johnson řekl.
Chloe už jednu kávu vypila na cestě na velitelství, takže si teď jen sedla před jeden z kouřících šálků a pomalu z něj usrkávala. Kávu měla radši s trochou smetany a cukrem, ale nechtěla působit vybíravě. Když šálek poprvé přiložila ke rtům, do místnosti vešla Rhodesová. Ze všeho nejdřív po Chloe vrhla otrávený pohled. Až pak se posadila ke stolu před druhý šálek kávy.
Garcia nejspíš vycítil náhlé napětí a chvíli si je obě měřil, ale nakonec jen pokrčil rameny. „V marylandském Landoveru došlo k vraždě. Ze začátku se ten případ nejevil nijak zvláštně. Momentálně má věc v rukou marylandská policie, ale požádali nás o pomoc. Také je nutno zmínit, že Jacob Ketterman z kanceláře věcí veřejných Bílého domu oběť znal. Kdysi s ní spolupracoval. Také on nás požádal, abychom se na to podívali, jako laskavost. A když taková žádost přijde z Bílého domu, pokoušíme se to udržet v tichosti. S tímhle případem by to neměl být problém. Podle všeho jde o celkem běžnou vraždu, což je jeden z důvodů, proč na tento případ nasazujeme nové agenty. Bude to dobrá zkouška a navíc to vypadá, že časový rozvrh nebude tak těsný, ale samozřejmě bychom tento případ uzavřeli co nejdříve.“
Potom jim oběma po stole posunul kopie hlášení. Podrobnosti byly stručné, jasné a věcné. Zatímco si je Chloe pročítala, Garcia jim sdělil, co zatím zjistil.
„Oběti bylo třicet šest let a jmenovala se Kim Wieldingová. V době její vraždy pracovala jako chůva pro rodinu Carverových. Z toho, co zatím víme, se někdo dostal do domu a zabil ji. Dvakrát ji tvrdě udeřili do hlavy nějakým těžkým objektem a pak uškrtili. Ty rány do hlavy byly celkem brutální, takže ještě čekáme, až nám dodají informace o tom, která z uvedených věcí ji zabila. Vy dvě přijdete na to, kdo je pachatelem.“
„Byla vražda primárním důvodem vrahovy návštěvy toho domu?“ zeptala se Chloe.
„Vypadá to tak. Podle hlášení nebylo nic odcizeno. Podle Carverových vypadá dům naprosto stejně, jak ho naposledy viděli… až na mrtvou chůvu. Adresa je uvedená přímo tady, v těchto složkách,“ pokračoval Garcia. „Právě jsem domluvil se šerifem z Landoveru. Carverovi i jejich tři děti zůstávají v motelu od doby, co před dvěma dny došlo k vraždě. Ale ještě dnes ráno se s vámi setkají na místě činu, aby vám odpověděli na jakékoliv otázky. Tak, to je všechno, agenti. Jděte tam a vyhrajte nám to jako včera. Zajděte si na oddělení lidských zdrojů a vezměte si auto. Víte, jak tenhle proces probíhá?“
Chloe nevěděla, ale přikývla. Předpokládala, že Rhodesová s tím bude dobře obeznámená. Podle toho, jak to probíhalo včera, Chloe nabyla dojmu, že Rhodesová věděla o fungování téhle organizace úplně všechno.
Chloe s Rhodesovou vstaly od stolku. Chloe se ještě naposledy napila kávy a pak obě zamířily ven z Garciovy kanceláře. Kráčely bok po boku chodbou směrem k výtahům, aniž by promluvily jediné slůvko.
Tenhle den bude obzvlášť dlouhý, jestli tuhle hloupou rivalitu nějak nevyřešíme, pomyslela si Chloe.
Když zmáčkla šipku dolů, otočila se na Rhodesovou a snažila se ze všech sil nejen prolomit ledy – ale úplně je rozdrtit.
„Agentko Rhodesová, nebudu chodit kolem horké kaše. Máš se mnou nějaký problém?“
Rhodesová se křivě usmála a chvíli nad svou odpovědí přemýšlela. „Ne,“ řekla nakonec. „Nemám s tebou žádný problém, agentko Fineová. Jen se trochu zdráhám pracovat s někým, koho přidělili do programu ViCAP na poslední chvíli. Kvůli tomu uvažuji, jestli se ti někdo náhodou někdo nesnaží nadržovat – což je nefér vůči ostatním agentům, kteří tvrdě dřeli, aby součástí tohoto programu vůbec mohli být.“
„Ne, že by ti do toho něco bylo, ale požádali mě, abych se do toho programu připojila. Byla jsem naprosto spokojená tam, kde jsem původně měla být – v Týmu pro zajišťování důkazů.“
Dveře