Kdyby to viděla. Блейк Пирс
Читать онлайн книгу.
přímo v srdci Roanoke a tento druhý nebyl víc než třicet kilometrů dále ve městě Whip Springs. „Zdá se, že neexistují náznaky toho, že by manžel nebo manželka byli plánovanými cíli. Všechny vraždy byly strašné a trochu přehnané, což naznačuje, že si to vrah užíval.“
„A to obvykle poukazuje na někoho, kdo cítil, že v některých případech byl oběťmi poškozen,“ zdůraznila Kate. „Tohle nebo nějaká zkroucená psychologická touha po násilí a krveprolití.“
„Poslední oběti, Nashovy, byli spolu čtyřiadvacet let. Mají dvě děti, jedno žije v San Diegu a druhé v současné době studuje na UVA. To je děvče, které objevilo ta těla, když přišlo včera domů.“
„Co ten další pár?“ zeptala se Kate. „Mají nějaké děti?“
„Podle spisu ne.“
Kate si to celé dávala do souvislostí, ale z důvodu, který nedokázala pochopit, se přistihla, že myslí na malé děvče, které dnes potkala na ulici. Nebo spíše na vzpomínku, kterou jí ta malá holka v mysli zanechala.
Když dorazili do domu k Nashovým, konečně začalo nepatrně vycházet slunce. Svítilo skrze stromy, které byly posazeny na jejich zahradě. V tom světle viděly auto, které bylo zaparkováno před domem. O kapotu stál opřený muž, kouřil cigaretu a v ruce držel šálek kávy. „Vy jste Wise a DeMarco?“ zeptal se.
„Jo, to jsme my,“ řekla Kate, přikročila k němu a vytáhla svůj průkaz. „Kdo jste vy?“
„Palmetto, virginské státní policejní oddělení. Z forenzního. Volali mi před pár hodinami, že vy dvě budete přebírat tento případ. Myslel jsem, že bych tu na vás mohl počkat a říct vám, co máme. Což není příliš mnoho, abych řekl pravdu.“
Palmetto si dal posledního šluka z cigarety, odhodil nedopalek na zem a pak ho zašlápl. „S těly bylo samozřejmě hýbáno a nemáme ani moc důkazů. Ale pojďte dovnitř. Je to pozoruhodné.“
Palmetto mluvil bez emocí, tónem člověka, který to už dělá dlouho. Vedl je po chodníku Nashových až na verandu. Když otevřel dveře a zavedl je dovnitř, Kate to zacítila: vůně místa, kde byla prolita spousta krve. Bylo na ní něco chemického, ne jenom měděný pach krve, ale nedávné pohyby lidí s gumovými rukavicemi, kteří obhlíželi místo činu.
Palmetto zažehl každé světlo, když vcházeli dovnitř do domu—přes vstupní halu, po chodbě až do obývacího pokoje. V jasné záři světla se Kate na podlaze z tvrdého dřeva dívala na první fleky krve. A pak další a další.
Palmetto je vedl k přední straně pohovky, ukazoval na krvavé skvrny jako člověk, který prostě potvrzuje skutečnost, že voda je opravdu mokrá.
„Těla byla tady, jedno na gauči a jedno na podlaze. Zdá se, že matka byla zabita první, pravděpodobně říznutím do krku, ačkoli se zdálo, že jeden řez skončil těsně vedle jejího srdce, ten byl však veden zezadu. Předpokládá se, že s otcem byl sveden boj. Na jeho předloktí byly rány, z úst mu vytékala krev a konferenční stolek byl převržen.“
„Máte nějaké ponětí o čase, který uplynul mezi vraždami a příchodem dcery, která je objevila?“ zeptala se Kate.
„Ne více než den,“ odpověděl Palmetto. „A bylo to pravděpodobně 12 až 16 hodin po vraždě. Jsem si jistý, že koroner bude mít ještě dnes večer podrobnější informace.“
„Ještě něco, co bychom měly vědět?“ zeptala se DeMarco.
„Ano, vlastně. Je tu jeden důkaz…jenom jeden.“ Vložil ruku do vnitřní kapsy tenkého saka a vytáhl malý důkazní sáček „Schoval jsem to. Mám povolení, tak nemějte strach. Myslel jsem, že byste to sebraly a utekly. Je to jediný důkaz, který jsme našli, a je dost znepokojující.“
Podal Kate důkazní sáček. Sebrala ho a podívala se dovnitř. Uviděla tam kousek látky, kolem 9 cm dlouhého a 5 cm širokého. Byl hrubý, modré barvy a velice měkké textury. Celá pravá strana byla od krve.
„Kde jste to našli?“ zeptala se Kate.
„V matčiných ústech. Měla to zastrčené skoro v krku.“
Kate si to podržela na světle. „Máte tušení, odkud to je?“ zeptala se.
„Vůbec. Vypadá to na náhodný kus látky.“
Kate si tím ale nebyla jistá. Popravdě, její babičkovská intuice jí začala vrtat v hlavě. Tohle nebyl jen takový kousek látky. Ne…byl hebký, bleděmodrý a nadýchaný.
Byla to část přikrývky. Možná dětské přikrývky.
„Máte pro nás nějaké další překvapení?“ zeptala se DeMarco.
„Ne, to je vše,“ řekl Palmetto vykračujíc ku dveřím. „Kdybyste od teď děvčata potřebovaly nějakou pomoc, klidně nás kontaktujte na státním policejním oddělení.“
Kate a DeMarco se za jeho zády na sebe otráveně podívaly. Bez toho, aby něco řekly, obě dvě věděly, že termín děvčata je pořádně rozzuřil.
„No, to bylo rychlé,“ řekla DeMarco, když Palmetto nedbale zamával ode dveří.
„To je dobře,“ řekla Kate. „Teď se můžeme na případ podívat svýma vlastníma očima bez ohledu na to, co našel někdo jiný.“
„Myslíš, že bychom si teď měly promluvit s dcerou?“
„Pravděpodobně. A pak bychom se mohly podívat na první místo činu. Doufejme, že tam najdeme někoho více společenského, než byl náš kolega Palmetto.“
Pak šly ven z domu, po cestě pozhasínaly světla. Jak vycházely, slunce konečně vyšlo na světlo světa. Kate opatrně uschovala něco, co vypadalo jako část dětské přikrývky, do své kapsy, a nemohla si pomoci, ale myslela při tom na svou vnučku spící pod podobnou přikrývkou.
Chůze proti slunci nepomohla vůči chladu, který skrze ni procházel.
KAPITOLA ČTVRTÁ
Snídaně se skládala z produktů malé pekárny v Roanoke. Když stáli v řadě, DeMarco vybavila několik telefonátů, aby připravila schůzku s Olivii Nash, dcerou nedávno zavražděného manželského páru. V současné době pobývala u své tety v Roanoke a podle slov její tety byla v absolutně dezolátním stavu.
Po obdržení adresy a souhlasu od její tety jely v sedm hodin ráno navštívit Olivii. Časná hodina nebyla problémem, protože podle tety Olivia odmítala spát od chvíle, kdy objevila své rodiče.
Když Kate a DeMarco dorazily k domu, teta seděla na verandě. Cami Nash vstala, když Kate vystoupila z auta, ale nepokoušela se jít k nim. Měla v ruce šálek kávy a podle unaveného pohledu na jejím obličeji Kate usoudila, že to jistě dnes není její první káva.
„Cami Nashová?“ zeptala se Kate.
„Ano, to jsem já,“ řekla.
„Nejprve, prosím, přijměte mou upřímnou soustrast,“ řekla Kate. „Byli jste si s bratrem blízcí?“
„Velice blízcí, ano. Ale teď se nad to musím pozvednout. Nemůžu… teď truchlit, protože Olivia někoho potřebuje. Ona teď není ten samý člověk, s kterým jsem mluvila přes telefon dva týdny zpátky. Něco v ní se zlomilo. Neumím si to ani představit…co to musí být, takhle je tam najít…“
Odfoukla si a velice rychle si usrkla kávy, jako kdyby se snažila odvrátit od náhlého náporu slz, který se pomalu blížil.
„Bude