Dvůr pro Zloděje . Морган Райс
Читать онлайн книгу.
ji vázaly ke kůlu, pokusila se Sophia zmobilizovat svoje síly. Přitiskly ji obličejem ke kůlu a přivázaly ji k němu drsnými konopnými provazy.
Kate, pomoc! Chytili mě!
Nedostala žádnou odpověď. Jeptišky ji dál vázaly jako oběť pro temnější bohy, které lidé vzývali ještě před Maskovanou bohyní. V duchu ze všech sil ječela o pomoc, ale zdálo se, že to není k ničemu.
Sestry si dávaly na čas. Očividně jim šlo stejnou měrou o to, jaké divadlo předvedou i o to, jakou bolest jí způsobí. Nebo možná chtěly, aby Sophia nemohla uhnout ani jednomu z úderů, které měly následovat, a zmírnit tak své utrpení.
Jakmile ji přivázaly na místo, přivedly několik mladších dětí a přinutily je si Sophii prohlédnout, jako by šlo o nějaké divoké zvíře v manéži.
„Musíme být vděční,“ pronesla Sestra O’Venn. „Musíme být skromní. Musíme splácet své dluhy Maskované bohyni. Dlužíme jí za její dary. Pokud selžete, zaplatíte. Tato dívka utekla. Tato dívka byla tak arogantní, že se snažila povyšovat nad vůli naší Bohyně. Tato dívka byla nemravná a pyšná.“
Řekla to, jako by byla soudce vynášející rozsudek. Pak se k Sophii přiblížila. Začínalo pršet a Sophia cítila chlad.
„Kaj se,“ řekla. „Kaj se za své hříchy a zaplať tak Bohyni za to, že ti odpustí!“
Trpět bude tak, jako tak, ale musí si vybrat.
Sophia cítila podobné myšlenky i od všech ostatních. Chtěly jí ublížit, ať už řekne cokoli. Nemělo smysl lhát a prosit za odpuštění, protože pravdou bylo, že i ty nejmilejší Sestry jí chtěly ublížit. Chtěly ji zbít, aby tak daly ostatním na vědomí, jak dopadnou uprchlíci. Některé opravdu věřily, že je to dobré pro její duši a jiné prostě proto, že rády ubližovaly lidem. Sestra O’Venn patřila k těm posledním.
„Mrzí mě,“ řekla Sophia. Viděla, jak jí ostatní visí na rtech, „že jsem neutíkala dvakrát tak rychle! Vy všichni byste měli utéct!“ Křičela na děti kolem. „Všechny vás zastavit nemůžou. Všechny vás pochytat nemůžou!“
Sestra O’Venn jí pak vrazila takovou facku, až Sophia udeřila hlavou o kůl, ke kterému byla přivázaná. Pak jí vrazila mezi zuby kus dřeva tak prudce, až se Sophia divila, že jí nevyrazila žádný zub.
„To aby sis náhodou nepřekousla jazyk,“ pronesla Sestra O’Venn s temným úsměvem. Věci, které Sophia viděla v její mysli, nebyly vůbec úsměvné. Teď už chápala Katinu touhu po pomstě a chuť vše spálit na popel. Ona sama by teď Sestru O’Venn upálila bez nejmenšího zaváhání.
Maskované sestry si přinesly bič a několikrát jím cvičně švihly tak, aby je Sophia viděla. Bič vypadal skutečně ošklivě, měl několik kožených řemínků a všechny byly poseté uzly. Byla to věc, která měla rvát kůži na kusy. Mělo to být mnohem horší než výprasky rákoskami a opasky, které už Sophia v minulosti utržila. Sophia se pokusila vyprostit, ale nepodařilo se jí to. Mohla jen odevzdaně stát a nechat je, aby ji potrestaly.
Když ji Sestra O’Venn udeřila poprvé, Sophia málem překousla kolík, který měla mezi zuby. Sophia cítila, jak se jí trhá kůže na zádech a ochromující bolest jí proniká celým tělem.
Prosím, Kate, vyslala myšlenku, prosím!
Znovu měla pocit, jako by její slova jen tak proletěla vzduchem, aniž by je kdokoli zachytil. Nedostala žádnou odpověď. Copak ji její sestra neslyšela? Bez odpovědi to nemohla vědět jistě. Mohla jen viset připoutaná ke kůlu, doufat a volat o pomoc.
Sophia se nejdřív snažila nekřičet. Už jen proto, aby nedala Sestře O’Venn to, po čem ve skutečnosti toužila, ale pravdou bylo, že když ucítila spalující bolest, nemohla se křiku ubránit. Při každém úderu biče Sophia bolestivě vykřikla, až nakonec měla pocit, že už z ní nic nezbylo.
Když jí konečně vyndaly kolík z úst, cítila Sophia krev na jazyku.
„Budeš se teď kát, hanebnice?“ zeptala se Maskovaná sestra.
Kdyby dostala Sophia nejmenší příležitost, zabila by ji. Kdyby dostala možnost, tisíckrát by jim utekla. I tak se ale mezi vzlyky přinutila přikývnout a doufala, že bude vypadat dostatečně kajícně.
„Prosím,“ škemrala. „Je mi to líto. Neměla jsem utíkat.“
Sestra O’Venn se k ní sklonila a Sophia viděla, jak se usmívá. Stejně tak ale v jejích očích viděla hněv a touhu ji dál trestat.
„Myslíš si, že nepoznám, když mi někdo lže?“ obořila se na ni. „Už od chvíle, kdy jsi sem přišla, jsem měla vědět, jaký jsi neřád. Vzhledem k tomu, odkud jsi přišla, to bylo jasné. Ale já z tebe udělám zbožnou dívku. Když budu muset, všechen zlořád z tebe vytluču!“
Obrátila se k ostatním a Sophii rozčilovalo, že se všichni pořád jen tak dívají. Všichni stáli jako sochy, příliš vyděšení na to, aby něco udělali. Proč jí nikdo nepomohl? Proč se nikdo neobrátil a v hrůze neutekl z Domu nechtěných. Proč nikdo neutekl tak daleko, jak to jen bylo možné? Všichni tam jen tak stáli a přihlíželi, jak Sestra O’Venn přechází ze strany na stranu a v ruce svírá zkrvavený kolík.
Přicházíte k nám jako naprosté nic. Jako důkazy o hříchu někoho jiného, jako nechtěné věci!“ vykřikla Maskovaná sestra. „Odcházíte jako chlapci a dívky připravené sloužit světu tak, jak se od vás žádá. Tahle chtěla utéct před svým osudem. Roky využívala poskytnutého přístřeší i výuky a pak se pokusila utéct, aniž by splatila svůj dluh!“
Protože splacení jejich dluhu obstarávali ti, kteří si je mohli dovolit koupit a zaplatit za jejich výchovu. Teoreticky bylo možné se nakonec vyplatit, ale kolik jich to skutečně dokázalo a co kvůli tomu museli celé roky podstupovat?
„Ona měla před několika dny získat nového pána!“ pronesla Maskovaná sestra a ukázala na Sophii. „Takhle se to stane až zítra. Prodáme ji jako nevděčnici a ona to teď nebude mít vůbec snadné. Neobjeví se žádný laskavý muž, který by si chtěl koupit ženu, ani šlechtic hledající služebnou.“
Tohle se tu považovalo za dobrý, jednoduchý život. Sophia tu představu nenáviděla téměř stejně, jako lidi v sirotčinci. Nenáviděla myšlenku na to, co se s ní teď může stát. Měla se stát princovou ženou a teď…
„Jediní lidé, kteří zaplatí za takovouhle nevděčnici jsou krutí muži,“ pronesla Sestra O’Venn, „s ještě krutějšími záměry. Tahle dívka si sama určila svůj osud a teď bude muset jít tam, kam jí bude řečeno.“
„Budu mít takový osud, jaký mi určíte vy!“ vykřikla Sophia, protože z myšlenek Maskovaných sester vyčetla, že ji chtějí poslat k těm nejhorším možným lidem. Už jen samotná myšlenka na ně byla mučivá. Znovu se rozhlédla a pohledem probodávala jednu Sestru za druhou. Snažila se proniknout jejich maskami.
„K podobným lidem musím jen proto, že jste se rozhodly mě k nim poslat. Vy určujete, kdo nás koupí. Prodáváte nás, jako bychom nebyli nic!“
„Ty taky nejsi nic,“ pronesla Sestra O’Venn a znovu jí vrazila kolík do pusy.
Sophia na ni zírala a doufala, že objeví alespoň záblesk lidskosti. Nic takového ale neobjevila. Viděla jen krutost, kterou Sestra vydávala za nutnou tvrdou ruku. Viděla zlo