Dvůr pro Zloděje . Морган Райс
Читать онлайн книгу.
časy v sirotčinci a na další, starší záležitosti.
Sophia vzpomínala na požár. Na útok. Když se to stalo, byla tak malá, že toho většinu zapomněla. Dokázala si vzpomenout na matčin i otcův obličej, ale ne na to, jak zněl jejich hlas. Tedy krom toho, když je posílali pryč. Když jim říkali, že musejí utéct. Pamatovala si, že měla uprchnout, ale z toho, co bylo dřív, si nepamatovala téměř nic. Měla dřevěného houpacího koně, velký dům, kde bylo snadné se ztratit, chůvu…
Sophii se nedařilo vylovit ze vzpomínek víc detailů. Dům nechtěných všechny vzpomínky překryl závěsem bolesti a utrpení. Bylo těžké vzpomenout si na něco jiného než výprasky a práci s mlýnskými kameny. Na vynucenou podřízenost a hrůzu, která pramenila z toho, že všechny dívky věděly, co je čeká.
Přesně to, co Sophii čekalo právě dnes. Prodají ji jako nějaké zvíře.
Jak dlouho už u toho kůlu visela? Jak dlouho se zbytečně snažila vyprostit? Dost dlouho na to, aby se slunce vyšplhalo nad obzor. Dost dlouho na to, aby Maskované sestry vyšly ze sirotčince a odřízly ji. Nechaly ji padnout na dláždění. Ani jedna se jí nepokusila pomoct.
„Vstávej,“ nařídila jí jedna. „Určitě nechceš, abys při prodeji vypadala takhle.“
Sophia zůstala ležet a zatínala zuby bolestí, která se jí zmocňovala, jak se jí vracel cit do nohou. Pohla se jen, když ji Sestra nakopla.
„Řekla jsem, vstávej!“ vyštěkla.
Sophia se přinutila vstát. Maskované sestry se jí chopily z obou stran a Sophia si připadala jako vězeň vedený na popravu. Vzhledem k tomu, co ji čekalo, se tak i cítila.
Odvedly ji do malé kamenné cely, kde už byla připravená vědra s vodou. Vydrhly ji, a dokonce i z jejího mytí dokázaly Maskované sestry udělat mučení. Voda v některých vědrech byla tak horká, že měla Sophia pocit, jako by ji vařily zaživa. Omývaly z ní krev a Sophia přitom křičela bolestí, která byla téměř tak velká, jako když ji Sestra O’Venn bičovala.
Voda v některých vědrech byla tak ledová, že se Sophia chvěla zimou. I mýdlo, kterým jí Sestry myly hlavu, ji štípalo v očích. Pak jí vlasy svázaly do hrubého uzlu, který neměl nic společného s delikátními účesy, které jí splétaly služebné v paláci. Sebraly jí bílé spodní prádlo a oblékly šedivé hadry, které se nosily v sirotčinci. Po hebkých šatech, které Sophia nosila několik předchozích dní, ji hadry škrábaly na kůži. Nenakrmily ji. Nejspíš už jim to nestálo za námahu, protože věděly, že ji brzy prodají.
Přesně takové místo byl sirotčinec. Jako farma na děti. Krmily je a učily jen tak, aby je bylo možné použít jako učně či sloužící a pak je prodaly.
„Víte, že tohle není správné,“ řekla Sophia, když ji vedly ke dveřím. „Copak nevidíte zlo, které způsobujete?“
Jedna ze Sester jí dala pohlavek, až Sophia klopýtla.
„Poskytujeme milosrdenství Maskované bohyně těm, kdo ho potřebují. A teď mlč. Když budeš mít modřiny od fackování, neprodáme tě tak draze.“
Sophia při té myšlence těžce polkla. Nedošlo jí, jak pečlivě Sestry skryly její rány pod šedí jejích šatů. Tentokrát se jí vybavil koňský handlíř, který nabarvil koni srst, aby za něj dostal lepší cenu.
Vedly ji chodbami sirotčince, ale teď je přitom nikdo nesledoval. Sestry nechtěly, aby děti viděly tuhle část. Nejspíš proto, že by jim to až příliš jasně ukázalo osud, který na ně čeká. Povzbudilo by to v nich myšlenky na útěk, zatímco výprask, který dostala minulou noc, je v nich měl nadobro zadusit.
Každopádně mířily do části Domu nechtěných, do které děti nechodily. Do míst vyhrazených pro Sestry a jejich návštěvy. Šlo o prostá místa, i když občas se tu a tam objevila výzdoba v podobě pozlacených svícnů nebo záblesk stříbra na ceremoniálních maskách.
Místnost, do které Sophii zavedly, byla v porovnání se zbytkem sirotčince přepychová. Vypadala jako přijímací pokoj nějakého šlechtického domu. Po obvodu byly rozestavěné židle, u každé byl stoleček s pohárem vína a talířkem se sladkostmi. Na jednom konci místnosti byl stůl, za kterým stála sestra O’Venn. Po ruce měla složený pergamen. Sophia předpokládala, že na něm bude uvedená cena, za kterou ji prodají. Dozví se ji předtím, než ji prodají?
„Formálně,“ začala Sestra O’Venn, „se tě před prodejem musíme zeptat, jestli máš prostředky na splacení svého dluhu Maskované bohyni. Částka je uvedená zde. Pojď sem, nicko, a podívej se, za co skutečně stojíš.“
Sophia neměla jinou možnost. Přitáhly ji ke stolu a Sophia se podívala na pergamen. Nepřekvapilo ji, že na něm našla záznam o všech jídlech i o každé noci, kterou strávila v sirotčinci. Bylo toho tolik, až se podvědomě odtáhla.
„Máš prostředky na splacení svého dluhu?“ zopakovala Sestra.
Sophia se jí podívala do očí. „Víš dobře, že ne.“
Uprostřed místnosti stála stolička vyřezávaná z tvrdého dřeva. Jako by ani do místnosti nepatřila. Sestra O’Venn na ni ukázala.
„Pak se posaď. A snaž se být pokorná. Nebudeš mluvit, pokud k tomu nebudeš vyzvána. Okamžitě poslechneš jakýkoli rozkaz. Pokud ne, přijde trest.“
Sophia byla příliš zničená na to, aby odporovala. Zamířila ke stoličce, posadila se na ni a sklopila oči, aby nepřitahovala pozornost Sester. I tak ale periferně sledovala, že do místnosti vcházejí lidé, muži i ženy. Všichni působili dojmem boháčů. Jejich rysy ale zůstávaly skryté. Všichni měli podobné masky, jako nosily Sestry. Očividně nikdo nechtěl, aby byl viděn, že ji kupuje jako dobytek.
„Díky, že jste dorazili tak brzy,“ pronesla Sestra O’Venn. Mluvila teď sametovým hlasem obchodníka představujícího nové šaty nebo parfém. „Věřím, že budete spokojeni. Prosím, prohlédněte si dívku a pak mi sdělte svoje nabídky.“
Obklopili Sophii, prohlíželi si ji, jako kuchař kus masa na tržišti. Jako by přemýšleli, k čemu by jim mohla být dobrá, snažili se odhalit jakýkoli náznak zkaženosti. Nějaká žena Sophii poručila, aby se na ni podívala. Sophia téměř okamžitě poslechla.
„Má zdravou barvu,“ řekla žena, „a myslím, že by nakonec mohla být i hezká.“
„Škoda, že nás nenechají si ji prohlédnout ve společnosti nějakého chlapce,“ pronesl oplzle tlusťoch s náznakem přízvuku zpoza Ostrovody. Jeho drahé oblečení bylo pokryté skvrnami potu. Snažil se maskovat svůj pach drahým parfémem, který by se ale nejspíš hodil pro ženu. Zaletěl pohledem k Sestrám, jako by tam Sophia ani nebyla. „Nebo se váš názor na tuto záležitost změnil, Sestry?“
„Pořád se jedná o místo patřící Bohyni,“ pronesla Sestra O’Venn a Sophia v jejím hlase slyšela jasný nesouhlas. Připadalo jí to podivné, vzhledem k tomu, že se Sestra O’Venn neštítila tolika ohavných věcí.
Sophia použila své nadání a pokusila se vyčíst něco z myšlenek lidí kolem. Netušila, čeho tím chtěla dosáhnout. Bylo jí jasné, že nemá možnost ovlivnit jejich názor jedním či druhým směrem. Poskytlo jí to pouze možnost vidět jejich krutost a násilnickou povahu znovu a znovu. Nejlepší, v co mohla doufat, bylo, že bude někomu do konce života sloužit. Při tom nejhorším, co vyčetla, se zachvěla strachy.
„Hmm,