Dvojník. Nétička Nezvánova a Malinký Hrdina. Dostoyevsky Fyodor
Читать онлайн книгу.
jník. Nétička Nezvánova a Malinký Hrdina
DVOJNÍK
PETROHRADSKÉ POEMA
Bylo bez mála osm hodin z rána, když se titulární rada Jakub Goljadkin probral z dlouhého spánku, zívnul, protáhl se a otevřel konečně úplně své oči. Ostatně asi dvě minuty ležel nehybně na své posteli, jako člověk ne-zcela ještě přesvědčený, probudil-li se, či spí-li ještě, bdí-li a je-li skutečnost vše to, co se nyní děje vůkol něho, či jest to pokračování jeho zmotaných snů.
Avšak smysly pana Goljadkina počaly brzy jasněji a zřetelněji vnímati své obvyklé, každodenní dojmy. Jako staří známí pohlédly na něho zelenavě špinavé, začazené, uprášené stěny jeho malinké světničky, jeho prádelník z mahagonového dřeva, stolice, obarvené na způsob mahagonu, stůl, obarvený na červeno, turecký divan, potažený voskovaným plátnem červenavé barvy se zelenými kvítečky a konečně na kvap svlečené včera šaty a hozené na hromadu na divan.
Posléze šerý podzimní den, kalný a špinavý, tak zlostně a s takou kyselou grimasou nahlédnul k němu skrze matné okno do světnice, že pan Goljadkin nijakým způsobem už nemohl více pochybovati, že se nenachází v nějakém báječném carství, nýbrž v Petrohradě, ve hlavním městě, v Šestilávočné ulici, ve třetím patře jistého velmi velikého, pevného domu, ve svém vlastním příbytku.
Když dospěl k takovému vážnému přesvědčení, pan Goljadkin křečovitě sevřel oči, jakoby želel nedávného snu a přál si vrát ho na minutku. Ale za minutu jedním skokem vyšvihnul se z postele, věrojatně proto, že padl konečně na tu ideu, kolem níž se otáčely dosud rozptýlené, v patřičný pořádek ještě nepřivedené myšlénky. Vyskočiv z postele, přiběhl ihned k nevelkému, okrouhlému zrcádku, stojícímu na prádelníku.
Ačkoliv rozespalá, blikavá a hodně oplešivělá podoba, jež se odrážela v zrcadle, měla tak bezvýznamné vlastnosti, že na první pohled neupoutala k sobě ničí výhradné pozornosti, nicméně – jak se zdálo – držitel její zůstal úplně spokojen vším tím, co uviděl v zrcadle.
„Byla by to krásná věc," prohodil pan Goljadkin polohlasem, „byla by to krásná věc, kdyby mně dnes něco scházelo, kdyby se mně přihodilo, na příklad, něco takového, co nemá být, nějaká zbytečná neštovička kdyby mně naskočila, anebo se přihodilo něco jiného nepříjemného; ostatně dosud by nebylo zle; doposud jde všechno dobře."
Velice se potěšiv, že všechno jde dobře, pan Goljadkin postavil zrcádko na staré místo a sám přes to, že byl bos a měl dosud na sobě ten oblek, ve kterém obyčejně chodíval spat, přistoupil k oknu a s velikým účastenstvím počal očima cosi vyhledávati na dvoře domu, na který vedla okna jeho příbytku. Patrně i to, co vyhledal na dvoře, úplně ho uspokojilo; tvář jeho zazářila spokojeným úsměvem.
Potom, nakouknuv napřed za přehrádku do komůrky Petrušky, svého sluhy, a přesvědčiv se, že Petruška není doma, po špičkách přistoupil ke stolu, otevřel v něm jednu zásuvku, hmatal chvilku v nejzazším koutku této zásuvky, a konečně vytáhl pod starými, sežloutlými papíry a lecjakou jinou chamradí odřenou peněženku, otevřel ji ostražitě a opatrně i s rozkoší pohlédnul v nejspodnější, tajnou její přihrádku.
Balíček zelených, šedých, modrých, červených a různých pestrých bankovek bezpochyby také velmi přívětivě a pochvalně vzhlédl na pana Goljadkina: s vyjasněným obličejem položil před sebe na stůl otevřenou peněženku a hbitě si počal mnouti ruce na znamení nejvyšší spokojenosti. Konečně vytáhl původce své radosti, balíček státních assignací, a počítaje je od včerejška už po sté, počal je přepočítávati, starostlivě rozetíraje každý lístek mezi palcem a ukazováčkem.
„Sedmset padesát rublu v assignacích!" zakončil svůj počet poloušeptem. „Sedmset padesát rublů… značná částka! To je příjemná částka," pokračoval třaslavým, od radosti trochu oslabeným hlasem, tiskna balíček v rukou a významně se usmívaje. „To je velice příjemná částka! Ta by každému způsobila potěšení! Přál bych si viděti nyní člověka, kterému by tato částka byla nepatrným penízem. Taková summa může daleko dovésti člověka…"
„Ale co pak to je?" pomyslil si pan Goljadkin, „kde je Petruška?"
Zůstávaje stále ještě v témž obleku, nahlédl po druhé za přehrádku. Petruška se opět nenacházel za přehrádkou a zlil se tam, supěl a kypěl hněvem pouze samovar, jenž tam stál na podlaze, hroze neustále, že přeteče a cosi rozhořčeně, bystře žvatlal ve svém nesrozumitelném jazyku, šišlaje a bublaje panu Goljadkinu bezpochyby toto: Vezměte mne přec, dobří lidé, vždyť jsem úplně připraven a hotov.
„Čerti aby ho vzali!" pomyslil si pan Goljadkin. „Ta lenivá bestie může zbaviti člověka poslední špetky trpělivosti; kde se toulá?"
Ve spravedlivém rozhorlení vyšel do předsíně, která záležela z malinké chodbičky, na jejímž konci byly dvéře do síně, a uviděl svého služebníka, obklopeného pořádným zástupem všelijaké lokajské chásky, domácí i cizí. Petruška cosi vypravoval, ostatní poslouchali. Panu Goljadkinu se patrně nezalíbil ani předmět rozmluvy, ani samo vypravování. Křiknul bez prodlení na Petrušku a vrátil se do světnice úplně nespokojený, ano rozmrzelý.
„Ta bestie za groš je hotova prodati člověka, tím spíše pána," pomyslil si sám u sebe; „ba už prodal, zcela jistě prodal, jsem hotov se vsaditi, že už mne prodal za babku. – Nu, co?"
„Livrej přinesli, pane!"
„Oblec ji a přijď sem."
Petruška, obleknuv livrej, vstoupil do světnice pánovy, hloupě se usmívaje. Jeho nový oblek byl podivný až hrůza. Mělť na sobě zelenou, silně obnošenou lokajskou livrej se zlatým, odřeným premováním, ušitou patrně pro člověka o celý loket vyššího, než Petruška. V rukou držel klobouk, také premovaný a se zeleným peřím a po boku měl lokajský meč v kožené pochvě. Konečně, aby obraz byl úplný, Petruška, řídě se svým zamilovaným zvykem – choditi vždy po domácky, v nedbalkách – byl i nyní bos.
Pan Goljadkin prohlédl si Petrušku se všech stran a zůstal patrně spokojen. Livrej byla očividně vypůjčena pro jakýsi slavnostní případ. Bylo ještě pozorovati, že po dobu přehlídky Petruška pohlížel s jakýmsi divným očekáváním na pána a s neobyčejnou zvědavostí sledoval každý jeho pohyb, což pana Goljadkina přivádělo do značných rozpaků.
„Nu, a kočár?"
„I kočár přijel."
„Na celý den?"
„Na celý den. Dvacet pět rublů v assignacích."
„A boty přinesli?"
„I boty přinesli."
„Hlupáku! Nemůžeš říci ,přinesli, pane!' – Dej je sem."
Projeviv spokojenost, že mu boty dobře padnou, pan Goljadkin dal si podati čaj a oznámil, že se bude mýt a holit. Oholil se velice pečlivě, a taktéž pečlivě se umyl, vypil na rychlo čaj a přistoupil k svému hlavnímu: dal se do oblékání. Oblekl kalhoty, skoro docela nové; potom náprsenku s bronzovými knoflíčky, vestu s velice světlými a příjemnými kvítečky; kolem krku si ovazal pestrý, hedvábný šátek a konečně natáhl na sebe úřední frak, také ještě nový a pečlivě vyčištěný.
Zatím, co se oblékal, několikrát láskyplně pohlédl na své boty, každou chvíli zdvihaje tu pravou, tu levou nohu, se zálibou pozoroval tvar boty a stále si cosi šeptal podnos, čas ob čas schvaluje svou myšlénku výrazným posuňkem.
Celkem však pan Goljadkin byl toho rána velice roztržit; proto skoro ani nepozoroval, jak se mu Petruška, jenž mu pomáhal se oblékat, podezřele usmívá a krčí nad ním nosem. Konečně, vyřídiv všechno, čeho bylo třeba a úplně se obléknuv, pan Goljadkin vložil do kapsy svou peněženku, se zalíbením pohlédl na Petrušku, jenž si obul boty a takovým způsobem byl také úplně pohotově, a shledav, že všechno je vykonáno a není déle nač čekat, seběhl rychle, s chvatem a s malinkým tlukotem srdce se schodů.
Modrý fiakristský kočár s nějakými erby přijel s rachotem ke schodům. Petruška, mrkaje na kočího a několik diváků, usadil svého pána do kočáru; nezvyklým hlasem a jedva zdržuje hlupácký