Dvojník. Nétička Nezvánova a Malinký Hrdina. Dostoyevsky Fyodor
Читать онлайн книгу.
Ivánoviči, bydlel, i dříve jsem bydlel.
Jak pak bych nebydlel!" odvětil pan Goljadkin, provázeje svoje slova drobným smíchem a zaraziv trochu svou odpovědí Kresťjana Ivánoviče.
„Ne, vy jste mne špatně pochopil. Chtěl jsem také sám…"
„Já také jsem chtěl, Kresťjane Ivánoviči, také jsem chtěl sám," pokračoval se smíchem pan Goljadkin. – „Ale, Kresťjane Ivánoviči, zdržel jsem se u vás příliš dlouho. Doufám, že mně dovolíte nyní… abych vám popřál dobrého jitra."
„Hm…"
„Ano, Kresťjane Ivánoviči, chápu vás. Nyní vás úplně chápu," zvolal náš hrdina, trochu se vynášeje před Kresťjanem Ivánovičem… „Protož dovolte, abych vám popřál dobrého jitra."
Tu náš hrdina šoupnul nožkou a vyšel z pokoje, zanechav Kresťjana Ivánoviče krajně zaraženého. Slézaje s doktorových schodů, usmíval se a radostně si třel ruce. U východu, vdechnuv svěží vzduch a cítě se na svobodě, byl opravdu hotov přiznati se, že je nejšťastnější smrtelník a odebrati se přímo do kanceláře – když tu znenadání u podjezdu zarachotil jeho kočár. Vzhledl na něj a rozpomenul se na všechno. Petruška otvíral už dvířka. Jakýsi divný a velice nepříjemný pocit schvátil celého pana Goljadkina. Jakoby se byl na okamžik zapýřil. Cosi ho bodlo. Už zdvihal jednu nohu na podnožku u kočáru, ale náhle se obrátil a vzhlédnul na okna Kresťjana Ivánoviče. Skutečně! Kresťjan Ivánovič stál u okna, hladil si pravou dlaní licousy a dosti zvědavě pohlížel na našeho hrdinu.
„Tenhle doktor je hlupák," pomyslil si pan Goljadkin, zalézaje do svého kočáru, „ohromný hlupák. Možná, že své pacienty léčí dobře, ale přec je hloupý, jako špalek."
Pan Goljadkin se usadil, Petruška křiknul „jeď!" a kočár se rozejel opět na Něvský prospekt.
Celé to jitro pan Goljadkin měl plno klopot. Když přijeli na Něvský prospekt, náš hrdina poručil, aby zastavili u kupeckého dvora. Vyskočiv ze svého povozu, vběhl pod podloubí v průvodu Petrušky a vešel přímo do stříbrnického a zlatnického krámu. Už po tváři pana Goljadkina bylo vidno, že má plno starostí a hromadu práce. Smluvil tam úplný stolový a čajný příbor za více než tisíc pět set rublů v assignacích, potom smluvil s kupcem za tutéž cenu důmyslně provedené pouzdro na doutníky a úplné stříbrné náčiní k holení brady; poptav se konečně ještě na cenu lecjakých užitečných a příjemných věciček, pan Goljadkin ukončil tuto záležitost slibem, že sem zejtra zcela jistě zajde, a možná ještě dnes pošle pro smluvené věci, dal si podati číslo krámu a vyslechnuv pozorně kupce, jenž by byl rád dostal závdavek, slíbil, že i závdavek pošle v čas. Na to se kvapně rozloučil s překvapeným kupcem a bral se podél řady krámů, pronásledován celým zástupem prodavačů, sedících pod podloubím, při čemž se stále ohlížel po Petruškovi a bedlivě pátral po jakémsi novém krámě.
Mimochodem zaběhl do směnárny a vyměnil si za svou velkou bankovku drobné. Při měnění utrpěl sice ztrátu, ale za to proměnil a jeho tobolka tim značně stloustla, což mu patrně způsobilo veliké potěšení.
Konečně se octnul ve skladě různých ženských látek. Smluviv zboží opět na značnou část peněz, slíbil i zde kupci, že si zcela jistě zajde pro smluvené věci, vzal si číslo krámu a na žádost o závdavek opět podotknul, že i závdavek bude dán svým časem.
Pak navštívil ještě několik krámů; ve všech smlouval, tázal se na ceny různých věcí, přel se tu a tam dlouho s prodavači, odcházel z krámu a třebas třikrát se vracel – slovem projevoval neobyčejnou činnost.
Z kupeckého dvora náš hrdina se vypravil do jistého známébo skladu nábytku, kde si vyhlédl a smluvil nábytek do šesti pokojů, prohlédl si se zálibou jeden módní a velice důmyslný dámský toiletní stolek nejnovějšího vkusu, a ubezpečiv obchodníka, že si zcela jistě pošle pro všechno, odešel ze skladu jak obyčejně, se slibem, že dá i závdavek, načež zajel ještě ledakams a ještě ledaco kupoval. Slovem, jeho běhání – zdálo se – nebude konce.
Konečně však, jak se zdá, vše to počalo nudit samého pana Goljadkina. Ba i – Bůh ví, z jaké příčiny – začal pro nic za nic pociťovat hryzení svědomí. Za nic na světě, na příklad, nechtěl by se nyní setkati s Andrejem Filippovičem, ba ani s Kresťjanem Ivánovičem.
Posléze na městských hodinách odbily tři s poledne. Když si pan Goljadkin usedl na konec do kočáru, ukázalo se, že veškeren statek, získaný jím toho jitra, záleží ve skutečnosti jen z páru rukaviček a láhvičky voňavky za půldruhého ruble v assignacích.
Protože však pro pana Goljadkina bylo ještě dosti záhy, proto přikázal svému kočímu, aby zastavil vedle jisté známé restaurace na Něvském prospektě, kterou znal doposud jen dle pověsti, vyšel z kočáru a běžel pojíst, odpočinout si a dočkat se určité hodiny.
Když byl pojedl tak, jak jídá člověk, kterého čeká bohatý zvaný oběd, to jest když byl pojedl jen tak několik soust, aby – jak se říká – utišil červa, a při tom vypil skleničku vodky, pan Goljadkin usedl do křesla a skromně se vůkol rozhlédnuv, vzal tiše do ruky jakýsi hubeňoučký domáci denníček. Když přečetl asi dvě řádky, vstal, vzhlédl se v zrcadle, opravil na sobě šat a přihladil si vlasy; potom přistoupil k oknu a podíval se, je-li tam jeho kočár; pak usedl zase na své místo a vzal do ruky noviny.
Bylo znáti, že náš hrdina byl značně rozčilen. Pohlédnuv na hodiny a vida, že je teprve čtvrt na čtyři, a že tedy zbývá ještě hodně dlouho čekat, a chápaje zároveň, že je neslušno, seděti tak na prázdno, pan Goljadkin dal si přinésti čokoládu, na kterouž ostatně v tu dobu značné chuti nepociťoval. Když vypil čokoládu a spozoroval, že čas trochu pokročil, šel zaplatit. Náhle ho někdo klepnul do ramene.
On se obrátil a spatřil před sebou své dva soudruhy z úřadu, ty samé, s nimiž se setkal ráno na Litějné ulici – hochy ještě velice mladé i co do stáří, i co do úřadní hodnosti. Poměr našeho hrdiny k nim nebyl ani takový, ani makový, nebyli přátelé ani zjevní nepřátelé. Rozumí se, dbáno bylo slušnosti z obou stran: dalšího však sblížení nebylo a být ani nemohlo. Setkání v tuto chvíli bylo krajně nepříjemno panu Goljadkinu. Trochu se zachmuřil a na okamžik byl na rozpacích.
„Jakube Petroviči, Jakube Petroviči!" zaštěbetali oba registrátoři, „vy jste zde? Co vás sem přivedlo?"
„A! To jste vy, pánové!" vpadl jim honem do řeči pan Goljadkin, jenž byl trochu na rozpacích a styděl se za to, že se úřadníci jednak diví jeho návštěvě v hostinci, a jednak si vedou s ním příliš kamarádsky. Nicméně snažil se býti volným a hrdinou z nouze. „Pánové dezertirovali, che-che-che!" Při tom, aby si nezadal a ukázal se shovívavým ke kancelářské mládeži, k níž se držel stále v patřičných mezích, zkusil poklepat jednomu mladíku na rameno. Ale populárnost v tomto případě se nepovedla panu Goljadkinu a místo slušného, přátelského gesta vyšlo cosi dokonce jiného.
„Nu, a co náš medvěd, sedí?"
„Kdo to, Jakube Petroviči?"
„Nu, medvěd; jakobyste nevěděli, komu říkají medvěd?.." Pan Goljadkin se zasmál a obrátil se k číšníkovi, který mu dával nazpět. – „Mluvím o Andreji Filippoviči, pánové," pokračoval, když byl hotov s číšníkem a obrátil se tentokrát s velmi vážnou tváří k úřadníkům. Oba registrátoři význačně na sebe mrkli.„Sedí ještě. Také se na vás ptal, Jakube Petroviči," odvětil jeden z nich.
„Sedí,