Dvojník. Nétička Nezvánova a Malinký Hrdina. Dostoyevsky Fyodor
Читать онлайн книгу.
zachvěl se následkem jistého velice nepříjemného pocitu a zaškarediv se jako ubožák, kterému z nenadání stoupli na kuří oko, chvatně, skoro se strachem přitiskl se do nejtemnějšího koutku svého povozu. Věc byla ta, že se setkal se dvěma svými kollegy, dvěma mladými úřadníky téhož oddělení, ve kterém sám byl také ve službě. Úřadníci pak, jak se zdálo panu Goljadkinu, také byli nemálo zaraženi, setkavše se za takových okolností se svým soudruhem; jeden z nich dokonce ukázal prstem na pana Goljadkina. Panu Goljadkinu se zdálo dokonce, že druhý na něho křiknul hlasitě jménem, což bylo ovšem velice neslušno na ulici.
Náš hrdina se schoulil a neozval se. „Jaké to klukovství!" počal uvažovati sám u sebe. „Nu, což je tu podivného? Člověk v kočáře! Člověku bylo třeba jeti v kočáře, vzal si tedy kočár. Hloupá cháska! Však já je znám – jsou to chlapci, kteří by zasloužili výprask! Zahráti si v orlíčka, když dostanou služné, a trochu se za ženskými vláčet, tomu rozumějí. Pověděl bych jim každému něco, ale co s nimi…
Pan Goljadkin nedokončil své myšlénky a ztrnul. Bujná dvojspřež kazanských koníků, dobře známá panu Goljadkinu, zapřažená do elegantní drožky, bystře předjížděla s pravé strany jeho povoz. Pán, jenž seděl na drožce, a znenadání spatřil obličej pana Goljadkina, který dosti neopatrně vysunul svou hlavu z okna kočáru, také byl patrně velice překvapen tímto nenadálým setkáním a nahnuv se, jak dalece mohl, s velikou zvědavostí a pozorností počal nahlížeti do toho kouta kočáru, do kterého se honem schoulil náš hrdina.
Pán na drožce byl Andrej Filippovič, přednosta oddělení v tom úřade, ve kterém sloužil i pan Goljadkin jako příručí náčelníka kanceláře. Pan Goljadkin, vida, že Andrej Filippovič ho poznal dokonale, že na něho upírá oči a schovati se není už nikterak možno, začervenal se až po uši. Má se poklonit, či ne? Má se ozvat? Přiznati se, či ne? – tak rozvažoval náš hrdina v nevýslovných ouzkostech. Anebo se tvářiti, že to nejsem já, že je to někdo jiný, nápadně podobný mně, a dívati se, jako by se nic nestalo? „Ano, tak; to nejsem já, ne já, a odbyto," tvrdil si pan Goljadkin, snímaje klobouk před Andrejem Filippovičem a nespouštěje s něho očí. „Já, já nic," šeptal si přes moc, „docela nic; to vůbec nejsem já, ne já – a odbyto."
Drožka však brzy předjela kočár a přestal magnetismus očí představeného. Nicméně náš hrdina pořád ještě se červenal, usmíval se, cosi bručel sám pro sebe.
„Hlupák jsem byl, že jsem se neozval," pomyslil si konečně; „měl jsem prostě jednati směle a otevřeně, ovšem důstojně: Tak a tak, Andreji Filippoviči, také jsem zván na oběd, a bylo by odbyto."
Potom, vzpomenuv si, že si zadal, náš hrdina se zapálil jako oheň, nachmuřil brvy a vrhl strašný, vyzývavý pohled na přední kout kočáru, pohled přímo na to určený, aby rázem obrátil v popel všechny jeho nepřátely. Konečně následkem jakéhosi nenadálého nadchnutí trhnul za provázek, přivázaný k lokti kočího, zastavil kočár a poručil vrátiti se nazpět, na Litějnou. Příčina byla ta, že pan Goljadkin uznal za nezbytné – bezpochyby pro své vlastní uspokojení – sděliti cosi nad míru zajímavého svému doktoru Kresťjanu Ivánoviči. S Kresťjanem Ivánovičem byl sice znám teprv nedávno, a to teprve od týdne, kdy ho navštívil jednou z jakési svojí potřeby, ale vždyť lékař jest, jak se říká, zrovna tolik, jako duchovní otec; tajiti se před ním byla by hloupost, a znáti pacienta jest jeho povinnost.
„Jen je-li to všechno tak?" pokračoval náš hrdina, vystupuje z kočáru u podjezdu jednoho čtyrpatrového domu na Litějné ulici, vedle kterého poručil zastaviti kočár. „Bude-li to tak? Bude to slušné? A bude to včasné? Ostatně, což," pokračoval, ubíraje se po schodech, oddychuje si a zadržuje tlukot srdce, které mělo nepěkný zvyk, že mu tlouklo na všech cizích schodech. „Což, vždyť jdu ve své záležitosti, a není tu nic takového, co by zasluhovalo pokárání… Zapírati bylo by hloupo. Budu se tvářiti, jako by nic, že jsem k němu zašel jen náhodou, jeda mimo… Uvidí sám, že to tak musilo být."
Tak uvažuje, pan Goljadkin vylezl do prvého patra a zastavil se před bytem číslo páté, na jehož dveřích byla umístěna hezká měděná destička s nápisem Kresťjan Ivánovič Ruthenspitz, doktor medicíny a chirurgie.
Zastaviv se, náš hrdina snažil se dodati honem své tváři slušného, smělého, při tom však i přívětivého vzezření a chystal se trhnouti za provázek u zvonku. Když se přichystal trhnouti za provázek u zvonku, tu najednou a ještě v čas usoudil, že by bylo vlastně lépe přijít až zejtra, a že nyní zatím nemá žádné nevyhnutelné potřeby. Tu však pan Goljadkin uslyšel z nenadání na schodech čísi kroky, okamžitě změnil svůj úmysl a hned, když už tu jednou je, s výrazem co nejrozhodnějším zazvonil u dveří Kresťjana Ivánoviče.
Doktor medicíny a chirurgie, Kresťjan Ivánovič Ruthenspitz, velmi silný, ačkoliv už letitý člověk, obdařený hustými, šedivějícími brvami a licousy, výrazným, jiskrným pohledem, kterým samotným patrně zaháněl všechny nemoci, a konečně vysokým řádem – seděl toho jitra ve svém kabinetě v pohodlném svém křesle, pil kávu, kterou mu vlastnoručně přinesla jeho žena, kouřil cigaru a předpisoval čas ob čas recepty svým pacientům. Předepsav poslední láhvičku léku jednomu stařečkovi, jenž trpěl zlatou žilou a doprovodiv chorého stařečka do pobočních dveří, Kresťjan Ivánovič si usedl, očekávaje další návštěvu. Vstoupil pan Goljadkin.
Kresťjan Ivánovič patrně nikterak neočekával, ba ani nepřál si viděti před sebou pana Goljadkina, protože se náhle na okamžik zarazil a na jeho tváři se nevolky vyjádřilo jakési divné, možno skoro říci nespokojené vzezření. Poněvadž i pan Goljadkin se své strany skoro vždycky jaksi nevčas klesal na duchu a upadal v rozpaky v tu chvíli, když se mu přiházelo zaměstnávati kohokoli svými soukromými záležitostmi, proto i nyní, nemaje pohotově první fráze, která v takových případech bývala pro něho vždy kamenem úrazu, značně se popletl, cosi zabručel – zdá se, že jakousi omluvu – a nevěda, co dále dělat, vzal si židli a sedl. Ale vzpomenuv si, že sedl bez vyzvání, pocítil ihned, že jednal neslušně a honem napravil svůj poklesek proti znalosti světských způsobů a dobrého tonu tím, že okamžitě zase vstal se židle, na kterou sedl bez pozvání.
Potom, vzpamatovav se a nabyv neurčitého vědomí, že vyvedl dvě hlouposti najednou, odhodlal se bez prodlení na třetí, t. j. pokusil se pronésti omluvu, zamumlav něco usmívaje se při tom, začervenal se, popletl se, význačně umlknul a konečně sedl znova, nevstal více a pouze pro všechen případ zabezpečil se oním vyzývavým pohledem, který měl v sobě neobyčejnou moc, v myšlénkách obrátiti v popel a rozbiti na prach všechny nepřátely pana Goljadkina. Mimo to tento pohled úplně vyjadřoval nezávislost pana Goljadkina, t. j. mluvil jasně, že pan Goljadkin je nevinen, že o ničem neví, slovem: já nic, já muzikant.
Kresťjan Ivánovič si odkašlal, chrknul, patrně na znamení, že souhlasí a schvaluje to všechno a upřel inspektorský, tázavý pohled na pana Goljadkina.
„Přišel jsem, Kresťjane Ivánoviči," počal pan Goljadkin s úsměvem, „přišel jsem opětně vás obtěžovat a podruhé si dovoluju prositi za vaši shovívavost…" Pan Goljadkin patrně měl nouzi o slova.
„Mhm… ano!" prohodil Kresťjan Ivánovič, vypustiv z úst pramen dýmu a odložil cigáru na stůl. „Ale musíte se držeti toho, co jsem vám předepsal. Vždyť jsem vám vysvětlil, že vaše léčení musí záležeti ve změně návyků… Rozličná vyražení, nu… přátele, známé musíte navštěvovat a při tom se nesmíte štítit ani láhve vína; pěkně s mírou držeti se veselé společnosti."
Pan