Dvojník. Nétička Nezvánova a Malinký Hrdina. Dostoyevsky Fyodor
Читать онлайн книгу.
jest slabé, mdlé a tupé, aby slušně vylíčilo ples, improvizovaný neobyčejnou laskavostí šedovlasého hospodáře. A potom, ptám se vás, kterak mohu já, skromný vyprávěč jinak ovšem velice zajímavých příhod pana Goljadkina – kterak mohu zobraziti tuto neobyčejnou a ve všem slušnou směsici krásy, skvělosti, zdvořilosti, veselosti, laskavé solidnosti a solidní laskavosti, bujarosti, radosti, všechny ty hry a smíchy všech těch úřadnických dám, více podobných k nymfám než k dámám, mluvě ovšem v příznivém pro ně smysle, s jejich lilově růžovými ramínky a líci, s jejich vzdušnými postavami, s jejich čtveračivě hravými, homeopatickými – abych užil vysokého slohu – nožkami? Kterak vám zobrazím konečně ony skvělé pány úřadníky, veselé a solidní jinochy i usedlé, radostné a slušně zamžené pány, jednak kouřící v přestávkách mezi tanci v malinké, vzdálené, zelené komnatce dýmku, jednak nekouřící v přestávkách dýmky, pány, kteří všichni od prvního do posledního měli slušnou úřadní hodnost i slušné příjmení, pány hluboko proniknuté citem pro krásu i citem vlastní důstojnosti; pány rozmlouvající nejvíce po francouzsky s dámami, a jestliže po rusky, tedy samými výrazy nejvyššího tonu, poklonami a hlubokými sentencemi, pány, kteří si leda toliko v pokojíku pro kuřáky dovolovali některé laskavé odchylky od jazyka vysokého tonu, některé fráze přátelské a laskavé stručnosti, jako na příklad: „Nu, hromský Pětko, znamenitě jsi polku odskákal," anebo: „Nu, hromský Vásjo, přišpendlil jsi si svou dámičku, jak jsi chtěl." Ale na to na všechno, jak už výše jsem měl čest vysvětliti vám, o čtenáři! nestačí mé péro a proto mlčím.
Obraťme se raději k panu Goljadkinu, jedinému, opravdovému hrdinovi velice pravdivé naší povídky.
Věc je ta, že pan Goljadkin se nachází nyní v postavení velice podivném, abychom neřekli více. Je, pánové, také zde, ne sice na plese, ale skoro jako na plese. A ačkoliv je to jeho soukromá záležitost, nicméně v tuto minutu nachází se na cestě ne zcela přímé. Stojí totiž nyní – je až podivno to vyslovit – stojí nyní v síni na zadních schodech příbytku Olsufija Ivánoviče. Ale to nikomu nevadí, že tu stojí; to jen tak. Stojí, pánové, v koutečku, přikrčiv se v místečku ne sice teploučkém, za to však hezky tmavém, skrývaje se jednak za ohromnou almarou, jednak za starou španělskou stěnou mezi různým haraburdím a hamparátím, skrývaje se do času a pozoruje prozatím všeobecný běh věcí jako vedlejší pozorovatel.
Prozatím, pánové, jen pozoruje nyní, ačkoliv také může vejít. Neboť proč by nemohl vejít? Je třeba jen učinit krok a vejde, a sice velice obratně vejde. Právě nyní – stoje už třetí hodinu v zimě mezi almarou a španělskou stěnou uprostřed různého haraburdí a hamparátí, citoval na své vlastní ospravedlnění jistou frázi francouzského ministra Villeila blahé paměti, že prý „všecko přijde po pořádku, jen když člověk umí vyčkat".
Tuto větu pan Goljadkin vyčetl kdysi z jakési, jinak zcela vedlejší knížky, nyní však si ji v pravý čas uvedl na pamět. Věta se především výtečně hodila k jeho nynějšímu postavení, a za druhé, co všechno nepřijde do hlavy člověku, který čeká na šťastné rozuzlení svých záležitostí skoro celé tři hodiny v síni ve tmě a v zimě?
Když byl tedy citoval – jak už praveno – v pravý čas větu bývalého francouzského ministra Villeila, pan Goljadkin zároveň, Bůh ví z jaké příčiny, vzpomněl si také na bývalého tureckého vezíra Marcimirisa a na krásnou markraběnku Louisu, jejichž příběhy také kdysi četl v knížce.
Pak si vzpomněl, že jezuité si dokonce postavili za pravidlo pokládat všechny prostředky za vhodné, jen když vedou k cíli.
Nabyv částečně troufalosti tímto historickým stanoviskem, pan Goljadkin pravil sám k sobě: A co prý vlastně jezuité? Jezuité všichni do jednoho byli největší hlupáci a on by je všechny schoval do kapsy, kdyby aspoň na okamžik zůstal prázdný tamhle bufetní pokojík (t. j. ten pokojík, z něhož dvéře vedly zrovna do síně u zadního schodiště, kde se nacházel nyní pan Goljadkin). Tu by se, nedbaje všech jezuitů na světě, sebral a vešel by přímo, nejprve z bufetního pokojíku do čajného, potom do toho pokoje, kde nyní hrajou v karty, a odtamtud přímo do sálu, kde nyní tancují polku. A dostane se tam, zcela jistě se tam dostane, ať se děje cokoliv, dostane se tam; proklouzne, a už to bude, ani nikdo nespozoruje. A potom – však on už ví, co potom udělá.
V takovém tedy postavení, pánové, nacházíme nyní hrdinu naší zcela pravdivé povídky, ačkoliv by bylo ostatně dosti těžko vysvětlit, co se s ním vlastně dálo v tuto chvíli. Věc je ta, že do síně a na schody se dostati uměl, a sice z té příčiny, že proč prý by se tam nedostal, když se tam dostane každý jiný; ale dále proniknouti nesměl, veřejně to provésti nesměl… ne snad proto, že by bylo vůbec něco, čeho by nesměl, nýbrž tak, že sám nechtěl, protože se mu raději chtělo provésti to po tichounku. A tak tedy nyní, panové, vyčkává onoho tichounka, a vyčkává ho už celé dvě a půl hodiny.
A proč by také nevyčkal? I sám Villeil vyčkával. „Ale co je mně do Villeila!" pomyslil si pan Goljadkin. „Co tady s Villeilem? Takhle kdybych se mohl nyní pustit a proniknout dovnitř… Ech, jsi to pěkný figurant!" pravil pan Goljadkin, štípnuv se zkřehlou rukou do zkřehlé tváři; jsi to hlupáček, Goljadko-holátko, už tvé příjmení je takové!"
Ostatně toto lichocení své vlastní osobě bylo v onen okamžik něco vedlejšího, jen tak mimochodem, bez všelikého, patrného cíle. Neboť náhle sebou trhnul a pohnul se ku předu. Nadešel okamžik: bufetní pokojík zůstal prázdný, nebylo v něm nikoho. Pan Goljadkin to všechno viděl oknem. Dvěma kroky přiskočil ke dveřím a už chtěl otevříti.
„Jít nebo ne? Nu, jít nebo ne? Půjdu… proč bych nešel? Pro smělého je všude cesta!"
Dodav si odvahy takovým způsobem, hrdina náš náhle, zcela neočekávaně ucouvnul za španělskou stěnu. „Ne," pomyslil si; „což kdyby někdo přišel? Opravdu, už někdo přišel. Ale co pak jsem stál a zíval, dokud tam nebyl nikdo! Takhle se sebrat a najednou vniknout! Ale kde pak vniknout, když má člověk takovou povahu. Opravdu podlá nátura! Zbaběl jsem, jako slepice. Ovšem zbabět, to je naše věc; to je to! Nějakou neplechu vyvést, to my umíme; na to se nás ani neptejte. Budu tady stát jako klacek, a to bude všecko! Doma bych mohl nyní vypit číšku čaje… A jak by bylo příjemno nyní vypit číšku! Přijdu-li později, Petruška bude snad bručet. Což abych šel domů? Čerti aby to všecko vzali! Jdu a dost!"
Rozhodnuv takovým způsobem o svém postavení, pan Goljadkin rychle sebou trhnul ku předu, jakoby byl někdo v něm smáčknul nějaké péro; dvěma kroky ocitl se v bufetním pokojíku, shodil plášť, sňal klobouk, na kvap vstrčil to všechno do kouta, popravil na sobě šaty a přihladil si vlasy; potom… potom se pustil do čajného pokoje, z čajného vklouznul opět do jiného, prokradl se skoro nepozorován mezi rozjařenými hráči; potom… potom… ale tu pan Goljadkin zapomněl na všechno, co se dálo vůkol něho a objevil se v taneční síni tak neočekávaně, jako když sníh na hlavu padne.
Jako naschvál v tu chvíli netančili. Dámy se procházely po sále v malebných skupinách. Pánové kupili se do kroužků, nebo přecházeli po pokoji, zadávajíce se s dámami. Pan Goljadkin na to na všechno neobracel pozornosti. Viděl pouze Kláru Olsufjevnu, vedle ní Andreje Filippoviče, potom Vladimíra Semenoviče, pak ještě dva nebo tři důstojníky a mimo to ještě asi dva nebo tři mladé pány, také velice zajímavé, kteří podávali nebo už uskutečnili ledajaké naděje, jak se dalo na prvý pohled soudit… Viděl ještě tu a tam někoho. Nebo ne; on už nikoho neviděl, na nikoho nepohlížel, nýbrž nutkán touž pružinou, mocí kteréž vpadl na cizí ples nezvaný, hnul se dopředu, pak ještě krok a ještě