Dvojník. Nétička Nezvánova a Malinký Hrdina. Dostoyevsky Fyodor
Читать онлайн книгу.
kvapně se schodů. Pociťoval v sobě jakési oslabení a oněmění. Zmatek jeho byl tak silný, že když vyšel na dvůr, nedočkal se ani kočáru, nýbrž šel sám přímo přes blátivý dvůr k svému povozu.
Když pan Goljadkin přišel k povozu a chystal se vsednouti do něho, projevil v myšlénkách přání provaliti se skrz zemi, aneb se schovati někam do myší díry i s kočárem. Zdálo se mu, že všechno, co se nachází v domě Olsufija Ivánoviče, patří nyní na něho ze všech oken. Byl si vědom, že by v okamžiku zemřel zde na místě, kdyby se jen obrátil nazpět.
„Co se směješ, klacku?" osopil se rychle na Petrušku, který se hotovil pomoci pánovi do kočáru.
„Čemu bych se smál? Vždyť já nic… Kam máme nyní jet?"
„Vrať se domů. Jeď!"
„Jeď domů!" křiknul Petruška, umístiv se na zadním stupátku.
„Má to havraní chřtán!" pomyslil si pan Goljadkin. Kočár dojel zatím už dosti daleko za Izmajlovský most. Náhle náš hrdina ze vší síly trhnul provázkem a křiknul na kočího, aby se neprodleně vrátil nazpět. Kočí obrátil koně a za dvě minuty vjel opět do dvora k Olsufiji Ivánoviči.
„Není třeba, hlupáku, není třeba; zpět!" křiknul pan Goljadkin, a kočí, jakoby byl čekal na takový rozkaz, ničeho nenamítaje a nezastaviv u vchodu, obejel kolem do kola celý dvůr a vyjel znova na ulici.
Domů pan Goljadkin nejel, nýbrž, když minuli Semenovský most, poručil zahnouti do jedné příčné uličky a dal zastaviti vedle hospůdky dosti skrovného zevnějšku. Když náš hrdina vystoupil z kočáru, zaplatil kočímu a takovým způsobem se zbavil konečně od svého povozu. Petruškovi přikázal, aby šel domů a čekal jeho návratu; sám pak vešel do hospody, vzal si zvláštní pokojík a poručil si oběd. Cítil se velice ošklivě; v hlavě měl úplný zmatek a chaos. Dlouho přecházel z rozčilení po pokoji; konečně usedl na židli, podepřel si čelo rukama a ze všech sil se počal snažiti, aby uvážil a rozřešil aspoň něco ohledně nynějšího svého postavení.
Den, slavný den narození Kláry Olsufjevny, jediné dcery státního rady Berendějeva, za onoho času dobrodince páně Goljadkinova – den, vyznamenaný skvělým, velkolepým zvaným obědem, takovým obědem, jakého dávno nevídali v stěnách úřadnických bytů u Izmajlovského mostu a v okolí – obědem, který se podobal více jakémusi kvasu Baltazarovu, než obědu – který zaváněl čímsi babylonským, hledíme-li na skvostnost, rozkoš a slušnost, oběd se šampaňským Cliquo, s ústřicemi a ovocem od Jelisějeva a z Miljutinských skladů, se všelikými vykrmenými býčky, s úřadnickou tabelí hodností – tento slavný den, vyznamenaný takovým slavným obědem, zakončil se nádherným plesem, rodinným, malinkým, příbuzenským plesem, ale přece nádherným vzhledem ke vkusu, vzdělanosti a slušnosti.
Ovšem nepopírám, že takové plesy bývají, ale zřídka. Takové plesy, podobající se více rodinným radovánkám, než plesům, mohou se dávati pouze v takových domech, jako na příklad dům státního rady Berendějeva. Řeknu ještě více: já skoro pochybuju, že by se u všech státních radů mohly dávati takové plesy. O kdybych byl básníkem! – rozumí se, aspoň takovým, jako Homer nebo Puškin; s menším nadáním člověk by přijíti nesměl – schválně bych vám zobrazil jasnými barvami i širokým štětcem, o čtenáři! celý ten vysoce slavnostní den. Započal bych svou báseň obědem a zejména bych si dal záležeti na onom překvapujícím a zároveň slavnostním okamžiku, kdy se zdvihla první zdravice na počest královny svátku. Zobrazil bych vám předně ty hosti, pohroužené ve zbožné mlčení a očekávání, více podobné k demosthenovské výřečnosti než k mlčení. Pak bych vám zobrazil Andreje Filippoviče jako nejstaršího z hostí, majícího skoro i jisté právo na prvenství, okrášleného šedinami a k šedinám příslušnými řády, jak povstal s místa a zdvihl nad hlavu pozdravný pohár s jiskřícím vínem – s vínem, schválně přiváženým z jistého dalekého království, aby se jím zapíjely podobné okamžiky S vínem, více podobným k božskému nektaru, než k vínu. Zobrazil bych vám hosti a šťastné rodiče královny svátku, jak zdvihli také své poháry hned za Andrejem Filippovičem a upjali na něho své oči, plné očekávání. Zobrazil bych vám, jak tento často jmenovaný Andrej Filippovič, uroniv napřed slzu do poháru, vyslovil pozdravení a přání, prohlásil zdravici a připil si na zdraví…
Ale přiznávám se, úplně se přiznávám, že bych nemohl zobraziti vší velkoleposti toho okamžiku, když sama Královna svátku, Klára Olsufjevna, rdíc se jako jarní růže ruměncem blaha a stydlivosti, od překypujících citů klesla v objetí něžné mateře, jak zaslzela něžná máť a jak zavzlykal při té příležitosti sám otec, letitý stařec a státní rada Olsufij Ivánovič, který od dlouholeté úřadní služby ztratil vládu v nohách a za takovou horlivost byl osudem odměněn kápitálkem, domkem, statečky a krasavicí dcerou – zavzlykal jako chlapec a prohlásil se slzami v očích, že jeho excellence je ctný pán. Nebyl bych s to, ano, skutečně bych nebyl s to zobraziti vám ono všeobecné uchvácení srdcí, jež následovalo bezprostředně za tímto okamžikem – ono uchvácení, které se jasně vyjadřovalo i v chování jednoho mladistvého registrátora (jenž se v tu chvíli více podobal k státnímu radovi, než k registrátoru), který také zaslzel, naslouchaje Andreji Filippoviči.
Andrej Filippovič ze své strany v tento slavnostní okamžik dokonce nevypadal jako kollegiální rada a přednosta oddělení v jednom departamentě – nikoliv, on se zdál něčím jiným… nevím zrovna čím, ale nikterak ne kollegiálním radou. Byl výše!
Posléze… o, proč nevládnu tajemstvím slohu vysokého, mocného, slohu slavnostního, abych mohl zobraziti všechny ony krásné a poučné momenty lidského života, které jakoby byly schválně zařízeny na doklad, jak časem vítězívá cnost nad nedobrými úmysly, svobodnictvím, neřestí a závistí! Neřeknu nic, jen mlčky – a to bude nade vši výmluvnost – ukážu vám na tohoto šťastného jinocha, vstupujícího do svého dvacátého šestého jara – na Vladimíra Semenoviče, synovce Andreje Filippoviče, který vstal potom se svého místa, aby pronesl svůj přípitek a na kterého se upjaly slzící oči rodičův královny svátku, hrdé oči Andreje Filippoviče, stydlivé oči samé královny svátku, nadšené oči hostí, ba i zdvořile závistivé oči některých mladých soudruhů tohoto skvělého jinocha. Nic neřeknu, ačkoliv nemohu pominout mlčením, že všechno v tomto jinochovi jenž byl více podoben starci, než jinochovi, rozumí se ve výhodném pro něho smysle – všechno, začínaje od kvetoucích lící do samé ležící na něm assesorské hodnosti, všechno to v tento slavnostní okamžik div nehlásalo v něm. Na jak vysoký stupeň může povznésti člověka mravnost!
Nebudu dále popisovat, jak na konec Anton Antonovič Sětočkin, kancelista v jednom departamentě, soudruh z úřadu Andreje Filippoviče a druhdy i Olsufija Ivánoviče a spolu dávný přítel domu i kmotr Kláry Olsufjevny – stařeček, jako mléko bílý, přednášeje svůj přípitek, zakokrhal a potom odříkával veselé veršíčky; jak takovým zdvořilým opominutím zdvořilosti, možno-li se tak vyjádřit, rozesmál až do slz celou společnost a jak mu sama Klára Olsufjevna za takové obveselení a za takovou laskavost dala hubičku, ovšem na rozkaz rodičů. Jen tolik řeknu, že konečně hosté, kteří po takovém obědě přirozeně musili se cítiti vespolek příbuznými a bratřími, vstali od stolu; že potom stařečkové a lidé usedlí po nedlouhé chvíli, věnované přátelskému hovoru a ledajakým, rozumí se, velice zdvořilým a laskavým upřímnostem, slušně odešli do druhého pokoje a netratíce zlatého času, rozdělili se na partie a s pocitem vlastní důstojnosti sedli ke stolům, potaženým zeleným suknem; že dámy, jež se usadily v saloně, staly se náhle všechny