Kdyby běžela. Блейк Пирс
Читать онлайн книгу.
výhled z verandy na průliv Long Island Sound ji v tom jen utvrdil. Před verandou se rozprostírala vodní hladina, za níž se rýsovaly obrysy velkoměsta. Zkrátka fascinující podívaná.
U malého dřevěného stolku, na kterém leželo pečivo se zákusky a konvice kávy, seděli další dva muži. Oba se zdvořile postavili, aby agentky přivítali. Jeden z nich vypadal nezvykle mladě, rozhodně ne na víc než na třicet, zatímco James Cortez a ten třetí muž byli zcela jistě čtyřicátníci.
„Duncan Ertz,“ řekl mladík a natáhl ruku.
Kate a DeMarco si s každým potřásly rukou a představily se. Starší z mužů se jmenoval Paul Wickers, čerstvě vysloužilý makléř, který byl více než ochotný povyprávět agentkám o svém zaměstnání, neboť se o něm zmínil hned ve druhé větě.
Kate a DeMarco se posadily ke stolu. Kate sáhla po prázdném šálku a nalila si kávu, kterou dochutila cukrem a smetanou, jež ležely vedle talíře s pečivem.
„Člověku se ani nechce pomyslet na utrpení, kterým teď Missy a její děti prochází,“ řekl Duncan, ukusovav ze sladkého koláče.
Kate si vybavila trauma včerejšího večera a náhle pocítila nutkání tu nebohou ženu zkontrolovat. Podívala se na protější stranu stolu, kde seděla agentka DeMarco, a přemýšlela, zda to cítí stejně. S odstupem času si Kate uvědomovala, že DeMarco nejspíš jednala podrážděně kvůli něčemu, čím si v minulosti prošla – něčemu, přes co se ještě úplně nepřenesla.
„Tak, pánové,“ spustila Kate, "Missy o vás mluvila jako o Jackových nejbližších, tedy kromě rodiny. Doufala jsem, že byste mi mohli říct, jaký byl mimo domov a pracovní prostředí.“
„A to je právě ono,“ řekl James Cortez. „Pokud vím, tak Jack byl vždycky sám sebou, ať už byl kdekoliv. Upřímný a laskavý člověk, který by se pro druhé rozdal. A pokud se mě ptáte na jeho chyby, tak snad jen to, že byl až příliš zahleděný do své práce.“
„Byl to takový vtipálek,“ řekl Duncan. „Ty vtipy sice nebyly vždycky k smíchu, ale strašně rád je vyprávěl.“
„To je fakt,“ dodal Paul.
„A co nějaká tajemství, nesvěřoval se vám?“ zeptala se DeMarco. „Neměl třeba poměr?“
„Chraň bůh,“ vyhrkl Paul. „Jack Tucker byl až po uši zamilovaný do své ženy. Dovolím si tvrdit, že byl šťastný ve všech aspektech svého života. S manželkou, dětmi, prací, kamarády…“
„Proto to vůbec nedává smysl,“ řekl James. „Totiž, se vším respektem k Jackovi, z vnějšího pohledu to byl naprosto obyčejný chlápek. Skoro až nudný.“
„Nevíte, zda se znal s obětí vraždy, která se odehrála před osmi lety?“ zeptala se Kate. „Muž jménem Frank Nobilini, jenž také pocházel z Ashtonu a byl zavražděn v New Yorku.“
„Frank Nobilini?“ zopakoval jméno Duncan Ertz, kroutíc přitom hlavou.
„Jasně,“ řekl James. „Pracoval pro tu obří reklamní agenturu, co propaguje všechny ty běžecký boty. Jeho manželka byla Jennifer… Tvá žena ji určitě zná. Milá paní. Dost se angažuje v komunitních projektech a je aktivní členkou sdružení rodičů a přátel školy.“
Ertz jen pokrčil rameny. Očividně byl v téhle skupině nový, takže o podobných věcech neměl přehled.
„Myslíte, že Jackova vražda má co do činění s Nobiliniho?“ zeptal se Paul.
„Na takové závěry je ještě brzy,“ odpověděla Kate. „Ale vzhledem k povaze obou vražd to nemůžeme vyloučit.“
„Neznáte náhodou někdo jména Jackových spolupracovníků?“ zeptala se DeMarco.
„Nad ním stáli jen dva lidi,“ řekl Paul. „Jedním z nich je chlápek jménem Luca. Žije ve Švýcarsku a jezdí sem tak třikrát, čtyřikrát do roka. Ten druhý je místní, jmenuje se Daiju Hiroto. Jsem si celkem jistý, že má na starost newyorské pobočky firmy Adler a Johnson.“
„Jak říkával Jack,“ ujal se slova Duncan, „Daiju v podstatě žije prací.“
„Musel Jack pracovat o víkendech?“ zeptala se Kate.
„Sem tam,“ odpověděl James. „I když poslední dobou docela často. Mají rozdělaný nějaký velký kontrakt na pomoc společnosti, která se zabývá vyřazováním jaderných zařízení z provozu. Když jsem s Jackem mluvil naposledy, tak mi říkal, že jestli to zvládnou dotáhnout do konce ve smluveném termínu, mohl by z toho kápnout pořádný balík.“
„Vsadil bych se, že drtivou většinu lidí z té jejich party najdete dneska ve firmě,“ řekl Paul. „Ti by vám mohli říct víc.“
DeMarco posunula Jamesi Cortezovi svou vizitku, načež se obsloužila třešňovým koláčkem z talířku před nimi. „Pokud si v průběhu následujících dnů ještě na něco vzpomenete, zavolejte prosím na tohle číslo.“
„A ocenily bychom, kdybyste se o té spojitosti s předešlým případem nikde nezmiňovali,“ dodala Kate. „To by nám tak scházelo, aby lidi v Ashtonu začali vyšilovat.“
Paul uznale přikývl, neboť vycítil, že poslední věta byla mířena především na něj.
„Děkujeme, pánové,“ řekla Kate na závěr.
Naposledy upila ze své kávy a opustila snídaňový dýchánek. Cestou zpět ji zaujala plachetnice, která právě vyplouvala z průlivu a škubala přitom sebou ze strany na stranu, jako by se už nemohla dočkat víkendové projížďky.
„Seženu adresu pobočky Adler a Johnson, kde Jack Tucker pracoval,“ řekla DeMarco a vyndala telefon. Její hlas byl stále chladný a odtažitý.
Budeme si to muset vyříkat, jinak to skončí zle, říkala si v duchu Kate. Má sice svoji hlavu, ale jestli ji budu muset usměrnit, udělám to stůj co stůj.
Kanceláře firmy Adler a Johnson se nacházely v jedné z honosnějších výškových budov na Manhattanu. Sídlily v prvním a ve druhém patře budovy, společně s právnickou firmou, mobilním vývojářem a malou literární agenturou. Jak se nakonec ukázalo, Paul Wickers měl pravdu; většina lidí, se kterými Jack Tucker pracoval, dnes byla v práci. Pracoviště bylo nasáklé vůní silné kávy, a ačkoliv bylo všech osm pracovníků evidentně zaneprázdněno, nešlo si nevšimnout jisté pochmurné nálady, která tu panovala.
Daiju Hiroto se s agentkami okamžitě přivítal a zavedl je do své rozlehlé kanceláře. Vypadal absolutně strhaně – částečně nejspíš kvůli obavám, aby tu obří zakázku dodělali včas, ale také kvůli smrti svého spolupracovníka a přítele.
„Vím to od dnešního rána,“ pronesl Hiroto sedíc za velikým stolem. „Přišel jsem do práce na šestou hodinu a jedna z našich pracovnic – Katie Mayerová – nám to sdělila. Bylo nás u toho celkem patnáct lidí, tak jsem všem nabídl, že si klidně mohou vzít přes víkend volno. Šest z nich se rozhodlo, že tak učiní, aby uctili jeho památku.“
„Kdyby tomu ostatní nepřihlíželi, udělal byste to samé?“ zeptala se Kate.
„Ne. Zní to asi sobecky, ale ta práce nepočká. Zbývají nám už jen dva týdny a jsme trochu ve skluzu. Víc jak padesát lidí může přijít o práci, jestli to nezvládneme.“
„Kdo si myslíte, že tu znal Jacka nejlépe?“ zeptala se Kate.
„Nejspíš já. Za posledních zhruba deset let jsme spolu úzce spolupracovali na několika